Ztracené roky

Dobrou odpovědí na podobné otázky, které mi kladou novináři zas a znova, je přirovnání našeho zdravotnictví k velké zaoceánské lodi, která s obrovskou setrvačností pluje na útesy. Zdravotníci, tedy posádka, se snaží pracovat co možná nejlépe a díky tomu cestující, tedy naši pacienti, zatím nepociťují závažnější problémy než prodlužující se fronty na obědy v jídelně. Důstojníci, tedy politici, včetně kapitána ministra, jsou v pohodě, spokojení sami se sebou vykračují si hrdě v nažehlených uniformách po velitelské palubě s jistotou, že pokud by loď ztroskotala, oni mají svá místa v záchranných člunech – v jiných funkcích jistá, a co se stane s pasažéry a zbytkem posádky, to je nezajímá.
Vlny a proud zatím naši loď ženou na útesy z nedostatku peněz, z nedostatku lékařů a zdravotních sester vstříc jisté zkáze v podobě neprostupné bariéry demografické katastrofy stárnoucí populace, která bude potřebovat stále větší množství náročnější a dražší zdravotní péče, kterou již zesláblá posádka složená z rovněž nemocných seniorů nedokáže poskytovat.
Zatím ještě není všechno ztraceno. Loď se drží na hladině a posádka pracuje, i když si někteří námořníci již našli práci jinde a cizokrajné posily se platným pravidlům přizpůsobují jen s obtížemi. Ještě máme šanci. Dotankovat do nádrží palivo, tedy peníze, zařadit zpětný chod a tím zbrzdit plavbu vstříc skaliskům, abychom se jim změnou kurzu dokázali vyhnout.
Jistě, nebude to levné, nebude to jednoduché, ale možnost změnit nastavení kormidla ještě pořád máme. To by však i naši kapitáni museli přiložit ruce k dílu a odvážně začít kormidelním kolem otáčet. A této snaze udržet fungující loď na hladině i pro příští generace pacientů, té můžeme říkat třeba reforma zdravotnictví.
O nezbytnosti reformy zdravotnictví se hovoří dlouho. Všechny vlády se tímto heslem zaklínaly. Hodně toho o reformách navykládala i tato vláda. Avšak čím více mluvili, tím méně toho udělali. Alespoň ve zdravotnictví to platí prakticky absolutně. Vláda promarnila fantastickou příležitost něco změnit. Ztratili jsme čtyři roky a šance, kterou ministr Válek a premiér Fiala zahodili, se již nemusí opakovat.

Čím více mluvili, tím méně toho udělali.

Epidemie nemoci covid-19 přesvědčila většinu společnosti o důležitosti zdravotnictví. Ministr Válek, který patřil ještě jako kibicující opoziční poslanec mezi hlasité kritiky chaotického zápasu s touto katastrofou, měl to štěstí, že přišel prakticky k hotovému. To nejhorší bylo za námi, a on se tedy místo hašení požáru již mohl soustředit na reformní úsilí.
Vedle nálady ve společnosti mu k tomu nahrávala finanční kondice systému veřejného zdravotního pojištění. Vláda Andreje Babiše do systému napumpovala peníze potřebné na zvládání epidemie, a zůstalo tak po ní nejméně šedesát miliard korun na účtech pojišťoven. Díky „covidovým dotacím“ měla současně také většina nemocnic finanční rezervy. Bohužel prakticky první, co ministr Válek udělal, bylo to, že dvacet miliard zahodil do bezedného státního rozpočtu. Asi je nepotřeboval.
Ministru Válkovi však k prosazování reformních změn nahrávala především politická situace. Nejenomže jako místopředseda jedné z koaličních stran, bez jejíchž poslanců by vláda nebyla, měl pozici v kabinetu jistou a neotřesitelnou, ale vláda se mohla opírat o pohodlnou většinu 108 hlasů ve sněmovně. Ani odchod Pirátů s jejich čtveřicí poslanců na tomto nemohl nic změnit.
Avšak to není všechno. Kabinet se může spoléhat na pohodlnou většinu také v senátu, a navíc jsme si zvolili prezidenta, který s vládou sympatizuje, nehází jí klacky pod nohy, ale naopak loajálně podepisuje prakticky vše, co mu Fialova vláda posílá.
Co více by si mohli politici pro reformy přát? Snad ještě jen přízeň novinářů. A i té se jim vrchovatě dostává. A ideové souznění s hejtmany a krajskými samosprávami. I tuto podporu měli k dispozici, když minimálně po dobu prvních tří let většinu krajů ovládali politici stran vládní koalice.
Ano, to všechno k dispozici měli, a přesto pro záchranu zdravotnictví nic neudělali. Politici ztratili čtyři roky a my s nimi.