Výzkum mladých lékařů a bariér pro práci v regionech

Překážkou přitom není celkový počet lékařů. Se 4,2 lékaře na 1000 obyvatel se Česko blíží průměru EU, který činí 4,3 lékaře na 1000 obyvatel (OECD 2025: 8). Hlavním problémem je rozmístění a věková struktura lékařů. Ke konci roku 2024 například nemělo registrujícího praktického lékaře 554 tisíc pojištěnců (MZD 2025).
Česká lékařská komora se proto ve spolupráci s NMS rozhodla zjistit, co mladým lékařům brání odcházet z velkých měst a center do menších měst a periferních ambulancí. Výzkum se zaměřil na překážky a motivace k odchodu i na opatření veřejné správy, která by lékaři uvítali. Zkoumal dále obecnější podmínky, například připravenost na praxi. V první fázi proběhlo 13 hloubkových rozhovorů, na které navázalo dotazníkové šetření mezi mediky 5. a 6. ročníku a mladými lékaři před atestací i po ní. Dotazník vyplnilo celkem 1378 mediků a lékařů.
Z výsledků vyplývá, že na konci studia se na praxi cítí připraveno jen 38 % mediků a většina z nich jen spíše připravena. Nejméně připraveni se medici cítí na administrativní úkony, předepisování léků a vedení kolegů z nelékařských profesí. Medikům chybí i praktické informace: 57 % nemá dostatek informací o specializačním vzdělávání a 80 % o dostupných rezidenčních místech.
S tím souvisí zásadní rozdíl mezi očekáváními mediků a zkušeností absolventů. Nejvíce je patrný v oblasti specializačního vzdělávání. Až 88 % mediků očekává, že se školitel do specializačního vzdělávání zapojí jednou týdně nebo častěji. Podle absolventů se tak ale děje jen v 56 % případů a naopak v celé čtvrtině (26 %) se školitel nezapojuje vůbec, s čímž medici takřka nepočítají. Téměř polovina absolventů (48 %) navíc uvádí, že je školitel nehodnotí ani jednou za rok.
Jde zřejmě o dlouhodobý problém českého zdravotnictví, který potvrzují i předchozí výzkumy. Průzkum Lékaři 2022 například ukázal, že pro 26 % lékařů byl školitel nedostupný a 14 % ho vůbec neznalo (Michenka, Šlegerová 2023: 19). Podle našeho výzkumu je situace o něco lepší v menších nemocnicích, ambulancích a soukromých praxích, naopak horší v krajských a fakultních nemocnicích.
Systém specializačního vzdělávání, jak je navržen na papíře, se podle absolventů s praxí tedy často rozchází. Téměř polovina absolventů (48 %) uvedla, že fiktivní zápisy v logbooku jsou běžnou nebo častou praxí. Lékaři v rozhovorech situaci přirovnávali k dříve povinným stážím před kmenovou zkouškou (tzv. kolečkům), které se podle nich také často obcházely. Lékař před atestací k tomu uvedl: „Ta kolečka se strašně často podváděla, že se to podepisovalo, že tam člověk byl, a ve skutečnosti tam nebyl. Takže teď oni vlastně to podvádění zoficiálnili a kolečka před kmenem už nejsou povinná.“
Možná i kvůli nepřesným představám o fungování českého zdravotnictví chtějí medici po studiu směřovat zejména do fakultních (40 %) nebo krajských (25 %) nemocnic. U absolventů před atestací je ale ochota pracovat ve velkých zařízeních už výrazně nižší: 25 % u fakultních a 12 % u krajských nemocnic. Naopak u nich roste ochota pracovat v ambulanci v menším městě (z 18 % na 25 %).
Podobně medici počítají se soukromou praxí: 54 % z nich ji plánuje založit do pěti let od ukončení specializačního vzdělávání. U absolventů je tento podíl zhruba poloviční, 23 % před atestací a 26 % po atestaci. Ochotu zakládat soukromou praxi u nich pravděpodobně snižují nenaplněná očekávání z praxe v kombinaci s ekonomickým tlakem, podnikatelským rizikem či plánováním rodiny. I proto v Česku dlouhodobě klesá počet soukromých lékařů.
Pozitivním zjištěním studie je, že 52 % lékařů plánuje působit v regionu svého původu a 53 % připouští práci v regionech obecně. Existuje tedy početná skupina lékařů, kteří chtějí v regionech působit, což je šance zvýšit dostupnost zdravotní péče v Česku. Nejvíce svých absolventů si nicméně aktuálně udrží kraje s vlastní lékařskou fakultou: například Praha, Plzeňský a Jihomoravský kraj až kolem tří čtvrtin. Naopak z jiných krajů rodáci odcházejí. Praha samotná například získá podstatnou část lékařů původem z Karlovarského (31 %) a Ústeckého kraje (25 %). Ti do ní míří výrazně častěji než rodáci ze sousedního Plzeňského kraje (8 %), který má lékařskou fakultu i fakultní nemocnici. Podobná dynamika funguje i mezi Královéhradeckým a Pardubickým krajem.

Ochota pracovat v regionech tedy úzce souvisí s původem lékaře. Nejvyšší je u lékařů z menších obcí: z obcí do 2000 obyvatel plánují práci v regionech dvě třetiny (67 %), z měst nad 90 tisíc obyvatel už jen 42 %. Ochota se liší i podle fáze kariéry. Nejotevřenější k práci v regionu jsou lékaři před atestací (57 %), po atestaci je to už pouze 45 %. Zvláštní skupinu tvoří lékaři z fakultních nemocnic, kde práci v regionech plánuje jen třetina z nich (35 %) a zároveň je mezi nimi nejvíce těch, kdo ji zcela odmítají (20 %).
Většina mladých lékařů přitom nemá o práci v regionech vyhraněné představy. Více než polovina (56 %) s ní nespojuje ani pozitivní, ani negativní obraz, ostatní mají představy spíše pozitivní (28 %) než negativní (15 %). Za největší bariéru práce v regionech respondenti považují omezený profesní růst (36 %), dále praktické osobní důvody, jako je menší občanská vybavenost (21 %) nebo bydlení a stěhování (19 %). Zároveň v práci v regionech vidí i přínosy, zejména rychlejší profesní růst (24 %) a lepší vztahy s kolegy (23 %).
Regiony jsou tedy vnímány především optikou profesního rozvoje, který pro ně představuje bariéru i motivaci. Jak připomíná lékařka před atestací, každé zařízení a oddělení se liší: „Můj hlavní předpoklad byl, že to hrozně záleží na lidech, na primáři, který je schopný udělat ostrůvek pozitivní deviace i na místě, kde to jinde nefunguje. A toho jsem našla, takže jsem si podle něj vybrala obor.“
S vyšší ochotou pracovat v regionech souvisí i stáž v regionální nemocnici, jejíž dopad na připravenost hodnotí pozitivně 68 % těch, kdo ji absolvovali. Povinné stáže v regionálních nemocnicích během studia by podpořilo 61 % respondentů a 72 % považuje možnost připravovat se na atestaci v regionech za přínos pro další kariéru.
Obavě z profesní stagnace odpovídá i to, že nejvíce podporovaným opatřením je podpora profesního růstu (mentoring, dobrý školitel, podpora vzdělávání), kterou by uvítalo 76 % lékařů a mediků. Těsně za ní následuje flexibilní úvazek (72 %). Čistě finanční opatření, ke kterým obce a kraje sahají nejčastěji, naopak hlavní motivací nejsou. Náborový příspěvek 350 tisíc Kč by přesvědčil jen 44 % respondentů. V době krize bydlení ve velkých městech by z finančních benefitů výrazně více respondentů (69 %) přesvědčil příspěvek na bydlení nebo zvýhodněný nájem.
Abychom lépe porozuměli faktorům, které souvisejí s ochotou mladých lékařů odejít do regionů, použili jsme regresní model. Model zohledňoval sociodemografické charakteristiky, jako je věk, pohlaví, fáze studia či kariéry, fakulta, počet dětí nebo to, zda je některý z rodičů lékařem či lékařkou. Díky tomu bylo možné odlišit samostatné efekty jednotlivých proměnných, například obrazu regionů, informovanosti, dopadu stáže, plánů na soukromou praxi i jednotlivých pobídek.
Z regresního modelu vyplývají tři obecnější zjištění. Zaprvé ochota pracovat v regionu je z velké části dána původem, ne opatřeními. Nejsilnějším faktorem v celém modelu je velikost obce, ve které respondent vyrůstal. Respondenti z měst nad 90 tisíc obyvatel mají výrazně nižší ochotu odejít do regionů, u respondentů z Prahy je ještě nižší. Z rozhovorů s lékaři lze usuzovat, že nejde o obecnou náklonnost k menším městům, ale o konkrétní vazby a zázemí, které v místě původu už mají. Výběr studentů z regionálního prostředí proto patří k nejlépe podloženým opatřením vůbec.
Je proto potřeba brát v úvahu nejen odpovědi respondentů, ale také to, kdo se výzkumu zúčastnit nemohl: kdo se mohl stát lékařem, ale kvůli bariérám ve vzdělávání se jím nestal. Drtivá většina studentů přichází na lékařské fakulty z gymnázií, a rozhodující roli proto hraje i regionální nerovnost vzdělávacího systému. Některé regiony mají až 2,5krát více studentů gymnázií než jiné. Z regionů s menším počtem gymnazistů pak pochází méně lékařů, kteří by se do místa svého původu mohli vracet.
Druhým hlavním faktorem je vnímání regionů. S pozitivnějším obrazem regionů roste ochota do nich odejít a rozvíjet zde kariéru. Vztah má ale svůj práh: motivačně působí teprve jednoznačně pozitivní vnímání. Úzce s tím souvisí faktická informovanost o pracovních podmínkách v regionech. Čím lépe je lékař informován, tím vyšší je jeho ochota pracovat v regionu. Pozitivní vnímání samo o sobě tedy nemusí stačit, pokud nejde ruku v ruce se znalostí podmínek. Vhodným opatřením proto mohou být krátké stáže co nejdříve během studia, jako je například projekt Lékařem na zkoušku.
Podobně důležitá by byla možnost absolvovat část přípravy na specializaci přímo v regionech. I zde je však nutné zohlednit, co náš výzkum zachytit nemohl, konkrétně podmínky pro školitele. Opatření na podporu mladých lékařů by proto neměla cílit jen na ně, ale měla by v regionech zajistit i dostatečnou kapacitu školitelů a vhodné podmínky pro jejich práci.
Obdobný obraz ukazuje i evropská praxe. Norsko se například snažilo zlepšit dostupnost zdravotní péče ve svém nejsevernějším kraji. Do periferních oblastí přeneslo první část specializačního vzdělávání a využilo skupinovou výuku, aby lékaři překonali profesní a společenskou izolaci. Po pěti letech v kraji stále pracovalo 65 % lékařů. Roli opět hrál i původ: pravděpodobnost pozdější práce v regionu byla vyšší u lékařů s venkovským původem (Straume, Shaw 2010). Jak ale upozorňují Hlávka a kol. (2025: 14), v Česku se většina rezidenčních míst a dostupných školitelů v roce 2024 soustředila do krajských center.
Graf 2 ukazuje, která opatření obecně fungují a kolik mladých lékařů a mediků je preferuje. Posledním zjištěním nicméně je, že preference opatření se liší podle životní situace. Finanční benefity působí napříč skupinami, ale nepatří mezi nejvíce preferovaná opatření. Nejvíce je oceňují nejmladší respondenti do 25 let, kteří jsou ovšem na úplném začátku kariéry otevření prakticky všem opatřením. Nejvýznamnějším opatřením pro všechny lékaře zůstává mentoring a podpora vzdělávání, které mají nejvyšší podporu napříč skupinami mediků i mladých lékařů.
Rodiče nejsilněji reagují na opatření usnadňující péči o dítě. Láká je flexibilní úvazek (78 % rodičů s jedním dítětem a 82 % s více dětmi) a důležitá je pro ně i garance místa ve školce (68 %). Podobná opatření více oslovují ženy, které jsou v Česku stále primárními pečujícími osobami. S postupující feminizací lékařství proto tato opatření budou hrát větší roli. Ženy by častěji uvítaly mentoring (79 % oproti 69 % u mužů) a více je oslovuje i flexibilní úvazek (75 %), důležitý zejména pro absolventky před atestací.

Podíl mladých lékařů, kteří plánují působit v kraji svého původu.

Výzkum souhrnně vede ke třem hlavním doporučením. K podobným závěrům došel i devítiletý projekt mezinárodní spolupráce pěti zemí (Švédsko, Norsko, Kanada, Island, Skotsko) pro vyšší dostupnost v regionech. Jedná se a) o rekrutaci správných lékařů, většinou z daného regionu; b) tvorbu vhodného pracovního prostředí; c) doplnění o dočasné pracovníky, kteří se ale mohou do regionu vracet opakovaně.
Podpora většího počtu studentů lékařských fakult z regionů je zcela zásadní. K tomu je nutné posílit vzdělávací kapacity gymnázií v některých okresech, aby z nich mohlo pocházet více budoucích lékařů a lékařek. Druhým bodem je vhodné pracovní prostředí v regionech. Bude k tomu nutné překonat strukturální bariéry současného systému vzdělávání a specializačního vzdělávání tak, aby mladí lékaři mohli i v regionech rozvíjet kariéru srovnatelně plnohodnotně jako ve velkých centrech.
Navyšování kapacit gymnázií navíc kraji prospívá i nad rámec dostupnějšího zdravotnictví. Lidský kapitál je totiž poslední desítky let základem regionálního rozvoje a pryč jsou doby podnikatelských pobídek. Jde sice o opatření s větším časovým horizontem, než je jedno volební období. Kvalitnější školství je ale přitažlivou silou i pro aktuální lékaře, podnikatele, kreativní profesionály a jiné.
Druhým doporučením je dát studentům a čerstvým absolventům lékařských fakult šanci na co největší kontakt s regiony. V obráceném případě jsou studenti na 12 let vtaženi do velkého centra několika krajů. Jejich pracovní podmínky se pak úzce provážou s osobními, kdy osobní i rodinný život je navázán na centrum. Náš výzkum i zahraniční praxe ukazují na dvě klíčové intervence. Pro mediky se jedná o co největší možnost krátkodobých stáží v regionálních zdravotnických zařízeních. Místní samosprávy je mohou podpořit dostupným krátkodobým ubytováním, aby snížily náklady studentů na realizaci stáže.
Druhou oblastí je přenesení maximální možné části specializačního vzdělávání a přípravy na atestaci do regionů. Opatření v této oblasti mají za úkol zabránit profesní izolaci absolventů. Jako taková proto nemohou cílit pouze na studenty samotné, ale musí jít o komplexnější systém, který podpoří i samotné školitele, aby měli v regionech vhodné podmínky. Norský model pak nabízí jako inspiraci i možnost kolektivnějšího vzdělávání napříč regionálními zařízeními.
Posledním doporučením je využití krátkodobé pracovní síly na doplnění chybějících lékařů. Ta bude vždy potřebná, ale je důležité, aby jen v malé míře. S probíhající feminizací zdravotnictví je vhodným doplňkem například při rodičovských dovolených a snižování úvazků. Zde budou mít největší efekt finanční benefity. Ty dnes samosprávy využívají ve snaze přilákat lékaře do regionů trvale. Jejich efekt je ale menší. Pro dočasnou pracovní sílu může fungovat i garance návratu do centra, která naopak ostatní odrazuje.

Literatura

Abelsen, B., Strasser, R., Heaney, D., Berggren, P., Sigurðsson, S., Brandstorp, H., … & Nicoll, P. (2020). Plan, recruit, retain: a framework for local healthcare organizations to achieve a stable remote rural workforce. Human resources for health, 18(1), 63.

ČSÚ. (2025). Naděje dožití podle krajů v období let 2024–2025; dostupné na: https://csu.gov.cz/docs/107799/6ed63aa3-de0f-e697-6809-4c1b1337bb30/tab1_2025.xlsx?version=1.0

Hlávka, J., Klimková, V., Brychtová, M., Selinger, E., Přecechtěl, Š., Milošič, A., Chadimová, K., Decker, B., Navrátil, M., Vaniš, K., & Kučera, M. (2025). Zdravotnictví pro budoucnost: Co trápí české zdravotnictví a jak mu pomoci? Iniciativa pro efektivní zdravotnictví.

Hulíková Tesárková Klára, Korčák Matěj, Sauerová Kristýna, Netrdová Pavlína, Hocková Eliška, Novotná Barbora, Slaninová Michaela, Dzúrová Dagmar, Laštovička Josef, Klsák Adam. (2024). Předčasná úmrtnost. Mapový portál SYRI. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha. Dostupný z: https://syri.natur.cuni.cz/pages/premature-mortality.

Michenka, P., Šlegerová, L. (2023) Lékaři 2022 aneb specializační vzdělávání očima lékařů. 3. LF UK

MZD. (2025). Ministerstvo zdravotnictví představilo aktuální data z primární péče a kroky na podporu její dostupnosti. Dostupné na: https://mzd.gov.cz/tiskove-centrum-mz/ministerstvo-zdravotnictvi-predstavilo-aktualni-data-z-primarni-pece-a-kroky-na-podporu-jeji-dostupnosti/

OECD/European Observatory on Health Systems and Policies (2025), Country Health Profile 2025: Czechia. State of Health in the EU, OECD Publishing, Paris/ European Observatory on Health Systems and Policies, Brussels

Straume, K., & Shaw, D. M. (2010). Effective physician retention strategies in Norway’s northernmost county. Bulletin of the World Health Organization, 88, 390-394.