Rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR ve věcech přijetí pacienta k nedobrovolné hospitalizaci

Jak vysvětlovat pojem „bezprostředně ohrožuje“?

Úvodem k danému případu, který byl předmětem rozhodování Nejvyššího soudu ČR dne 23. 9. 2024 pod spisovou značkou 24 Cdo 2368/2024, musím poznamenat, že Česká lékařská komora ve všech případech, kdy připomínkovala návrh novely zákona
o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, navrhovala vypustit ze zákona jako důvod nedobrovolné hospitalizace slovo „bezprostředně“, pokud jde o ohrožování sebe nebo svého okolí pacientem. Opakovaně Ministerstvo zdravotnictví tuto připomínku neakceptovalo. V současné době Nejvyšší soud ČR zaujal alespoň výkladové stanovisko
k tomu, jak si tento pojem vysvětlovat.

Popis případu

Pacient v příjmové ambulanci nemocnice žádal ošetření údajného zranění, přičemž si všechny přítomné zdravotníky přes jejich výslovný nesouhlas obrazově nahrával na mobilní telefon a přes jejich opakované výzvy, aby jim řekl, jaké má zdravotní potíže, a umožnil jim provést vyšetření, to s odkazy na práva pacienta opakovaně odmítal, a přitom zároveň začal zdravotníky obviňovat, že mu lékařskou péči poskytnout nechtějí. Trval na tom, že si je bude nahrávat a chce být ošetřen jiným personálem.
Lékařka, zdravotní sestra i zdravotník uvedli, že je slovně napadal, vyhrožoval jim kariérním postihem a měli z něj obavu. Jednání probíhalo za plného chodu chirurgické ambulance, kdy v čekárně zbytečně čekali další pacienti s akutními případy. Jednání pacienta podle přítomného personálu rozhodně nesvědčilo pro vážnost zranění, se kterým chtěl být ošetřen.
Přivolaní strážníci městské policie pacientovi odňali mobilní telefon, došlo k ostrému slovnímu konfliktu, v jehož průběhu byl pacient slovně agresivní a použil vulgární slova. Na jedné straně nechtěl opustit ordinaci a trval na ošetření – ovšem jen za podmínky, že mu bude vrácen mobilní telefon, který bude při ošetření držet v ruce –, na straně druhé razantně odmítal, aby se ho přítomní zdravotníci dotýkali, a byl vůči nim verbálně agresivní. Na výzvu strážníků k opuštění nemocnice reagoval opakovaným prohlášením, že se vrátí.
Po odchodu z chirurgické ambulance nakonec byl strážníky před nemocnicí pacifikován a do ambulance znovu odveden, ale opět odmítal ošetření. Když se dostavil nový lékař, pacient odmítl nechat se od něj ošetřit. Tím vznikla patová situace, která bránila zdravotníkům ošetřovat další akutní pacienty. Lékařka pak dospěla k názoru, že pacient, soudě podle jeho chování, trpí nebo může trpět duševní poruchou, a po telefonické konzultaci se sloužícím psychiatrem působícím ve zdravotním ústavu se rozhodla odeslat pacienta na vyšetření do psychiatrické nemocnice.
O hospitalizaci rozhodl sloužící psychiatr na základě informací od lékařky chirurgické ambulance, od doprovázejících policistů a podle vlastních poznatků seznal, že není možné se s pacientem dohodnout. Tvrdil, že má vykloubené rameno, které evidentně vykloubené neměl, byl významně paranoidní, což se projevilo i tím, že si chtěl vše nahrávat, a lékaři oponoval, že je to on, kdo ho napadá a ohrožuje.
Chování pacienta bylo bizarní. Žádal naléhavé ošetření zranění, žádné viditelné známky zranění nevykazoval a v kontrastu se svým požadavkem zcela nepochopitelně odmítal vyšetření a ošetření přítomnou lékařkou a zdravotníky. Místo přijetí vehementně požadované péče si bezdůvodně a nesmyslně diktoval podmínky, za jakých se nechá ošetřit. Byl neodbytný, arogantní, neusměrnitelný, nebylo možné se s ním dohodnout, byl i verbálně agresivní, a to zcela bez ohledu na to, že se nacházel v chirurgické ambulanci poskytující ošetření v akutních případech.
Ačkoliv se domáhal ošetření zranění, nesmyslně lpěl na svých údajných právech pacienta, určoval, kdo ho smí, či nesmí vyšetřit a ošetřit, a kdo tomu bude, či nebude přítomen, a to vše za situace, kdy kromě lékařky, zdravotní sestry a zdravotníka v ambulanci nikdo nebyl. Vykazoval evidentní známky paranoidity. Obával se, že mu zdravotnický personál může ublížit, a z toho důvodu, protože na to má údajně právo, trval na tom, že si bude vše nahrávat. Svým jednáním obtěžoval a zcela bezdůvodně zaměstnával a zdržoval zdravotnický personál, kterému fakticky bránil v ošetření akutních případů dalších čekajících pacientů.
Soud prvního stupně i odvolací soud uznaly převzetí pacienta do psychiatrického zdravotnického zařízení jako důvodné, byť se tak stalo bez jeho souhlasu.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu k pojmu „bezprostředně“

Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu podal pacient prostřednictvím svého advokáta dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tvrdil v něm, že bezprostředně nikoho neohrožoval; zejména v době, kdy byl vyšetřen přijímajícím psychiatrem v psychiatrické nemocnici, se již choval naprosto klidně, a nešlo tedy o bezprostřední ohrožování ani sebe, ani okolí, proto neměl být přijat a přijetí bylo nezákonné, pokud s ním nesouhlasil.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání nelze odmítnout, protože pojem „bezprostředně“ nebyl dosud v judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyřešen. Proto je vhodné, aby dovolání bylo přijato a k pojmu bezprostředně se Nejvyšší soud ČR vyjádřil. Dovolání bylo proto meritorně Nejvyšším soudem ČR projednáno.
Nejvyšší soud uvedl, že považuje za potřebné zdůraznit, že ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jazykového vyjádření, ale zejména (za pomoci teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jejž zákonodárce přijetím této části právní normy sledoval. Platí totiž, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie). Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona tak, jak opakovaně rozhodl Ústavní soud. Zákon vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude skutečně v důsledku duševní poruchy vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost. Nedávalo by kupříkladu rozumný smysl, aby osoba
s podezřením na duševní poruchu, která vyhrožuje svému okolí vážnými následky na zdraví, byla proti své vůli umístěna do zdravotnického ústavu až teprve tehdy, kdy by své výhrůžky zcela nebo i jen zčásti naplnila. Detenční řízení slouží k předcházení předpokládaných závažných následků jednání osoby s duševní poruchou a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popřípadě jiných osob, to na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé. Slovo bezprostředně neznamená jen „tady a teď“, pokud se inspirujeme například výkladem § 21 trestního zákoníku, tak zjistíme, že slovo bezprostředně pod sebe zahrnuje i situace, kdy by k závažnému ohrožení došlo, pokud by nebylo zvnějšku zasaženo. Slovo bezprostředně tak vyjadřuje požadavek, aby každé omezení osobní svobody v podobě hospitalizace bez souhlasu bylo bezprostředně propojeno s konkrétním ohrožením života nebo zdraví. Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotnickém zařízení, respektive soud, jenž následně rozhoduje, zda k tomu došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi známy, zejména k anamnéze a okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicínského hlediska význam pro náležité určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha, či alespoň její známky, a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient, pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu, závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu, zejména na životě, zdraví či lidské důstojnosti.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR k pojmu „bezprostředně ohrožuje“ lze tedy stručně charakterizovat následující právní větou: V době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy. Bylo by proti smyslu zákona vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2026 k nedobrovolné hospitalizaci
z preventivních důvodů

Popis případu
Předmětný nález spisová značka I. ÚS 30/26 ze dne 27. 5. 2026 se týkal situace, kdy pacient neohrožoval své okolí, ale měl ohrožovat sebe, zejména hrubým porušováním doporučeného léčebného režimu.
'V daném případě nebylo sporu o existenci duševní poruchy. Pacient trpěl schizofrenií. Bezprostřední a závažné ohrožení sebe sama v případě pacienta lékaři i okresní soud dovodili z kombinace duševní poruchy a podezření na myokarditidu, která vyžadovala klidový režim. Pacient měl dodržovat klidový režim po dobu požívání antibiotik, ale sám
ve své výpovědi uvedl, že cvičí a chtěl by cvičit. Toto nebylo v souladu s doporučením internistky ohledně klidového režimu. V tomto směru tak měl pacient bezprostředně ohrožovat sám sebe. Při psychiatrické léčbě pacienta bylo zjištěno onemocnění somatické, které je třeba také léčit, což je náročná situace, jak vyplývá z výpovědi ošetřující lékařky. Hospitalizace umístěného byla shledána jako nutná, v ambulantních podmínkách nebo v jiném jemnějším opatření by pacient vzhledem ke svému psychickému stavu a somatickému onemocnění nemusel dodržovat medikaci nebo jiná doporučení lékařů, a jeho zdravotní stav by tak byl ohrožen. Okresní soud i krajský soud vyslovily přípustnost umístění pacienta do psychiatrické nemocnice. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.

Nález Ústavního soudu
Ústavní soud označil stížnost pacienta za důvodnou a zrušil rozhodnutí obecných soudů. Dospěl k závěru, že osobní svoboda pacienta byla nedobrovolnou hospitalizací omezena na základě hypotetického scénáře, jehož budoucí naplnění bylo podmíněno kumulativním nastoupením hned několika skutečností. U pacienta by se po negativním reverzu potvrdilo podezření na myokarditidu, pacient by současně nevyhledal lékařskou pomoc jinde, nedodržoval by medikaci, závažným způsobem by porušoval klidový režim a v důsledku toho by došlo k závažnému poškození jeho zdraví. Takový scénář, podmíněný hned několika nejistými budoucími skutečnostmi, pohledem specifických okolností nynějšího případu zjevně nesplňuje zákonnou podmínku osvědčení bezprostřednosti závažného ohrožení života a zdraví pacienta. Je tomu tak zvlášť proto, že obecné soudy opakovaně zmiňovaly podezření na myokarditidu, aniž však míru podezření individualizovaly ve vztahu ke konkrétní situaci pacienta. Ústavní soud nad rámec tohoto případu připomenul, že účelem institutu nedobrovolné hospitalizace je nezbytnost odvrácení bezprostředního a závažného ohrožení pro umístěného nebo jeho okolí, nelze-li toho dosáhnout jinak. Účelem nedobrovolné hospitalizace naopak bez dalšího není disciplinace neposlušných pacientů nebo prosazování paternalistických představ o tom, jaká zdravotní péče je pro dobro pacienta nejlepší a nejvhodnější.

Komentář
O nedobrovolné hospitalizaci pacienta rozhodují v první fázi lékaři. Jednak lékař, který zpravidla není psychiatrem a dospěje k závěru, že pacient bezprostředně ohrožuje sebe nebo okolí a je nezbytné ho hospitalizovat. V jiných případech je to psychiatr, který tak rozhodne v rámci psychiatrické péče. Zpravidla poté nastupuje další rozhodnutí lékaře již na příjmové ambulanci psychiatrické nemocnice, kde službukonající lékař-psychiatr může rozhodnout o tom, že nebude pacienta nedobrovolně hospitalizovat, neboť k tomu neshledává zákonné důvody. Nebo naopak rozhodne o tom, že důvod k nedobrovolné hospitalizaci je, a bude ji realizovat. Pak nastupuje do sedmi dnů předběžné přezkoumání zákonnosti nedobrovolné hospitalizace soudem a poté další detenční řízení, ve kterém se s konečnou platností rozhodne, zda hospitalizace bez souhlasu pacienta byla, či nebyla provedena ze zákonných důvodů.
V minulosti jsme byli svědky případů, kdy, pokud nedobrovolně hospitalizovaný pacient uspěl u soudu s tvrzením, že byl nedobrovolně hospitalizován bez zákonných důvodů, podával žalobu na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích proti poskytovateli zdravotních služeb, který rozhodl o jeho nedobrovolné hospitalizaci.
Takové žalobě by v případě, že nedobrovolná hospitalizace byla podle rozhodnutí soudu nezákonná, mohlo být soudem vyhověno. Byli jsme však i svědky případů, kdy pacient tvrdil, že lékař, který rozhodl o jeho nedobrovolné hospitalizaci, se dopustil trestného činu omezení osobní svobody či dokonce zbavení osobní svobody a měl by být trestně stíhán. K tomu je třeba zdůraznit, že oba uvedené trestné činy nelze spáchat z nedbalosti, ale pouze úmyslně. Tedy ani v případě, pokud by lékař při posuzování potřeby nucené hospitalizace nikoliv úmyslně pochybil, nešlo by o trestný čin
Otázka, zda zdravotní stav pacienta vyžaduje hospitalizaci v psychiatrické nemocnici a zda jinak hrozí ohrožení samotného pacienta nebo jeho okolí, je především otázkou medicínskou, kterou musí posoudit lékař, jenž hospitalizaci bez souhlasu doporučuje, a posléze lékař, který rozhoduje o tom, že pacient bude v psychiatrickém zdravotnickém zařízení nedobrovolně hospitalizován. Otázka, zda jsou, či nejsou v konkrétním případě splněny zákonné podmínky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu pro nedobrovolnou hospitalizaci, je již otázkou právní. Na jedné straně může zdravotní stav pacienta vyžadovat nedobrovolnou hospitalizaci, na straně druhé nemusejí být splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. V těchto případech se lze obrátit i na tísňovou linku právní kanceláře České lékařské komory a konzultovat případ s právníkem komory.