Předstírání

Naše zdravotnictví sice stále patří díky obětavé práci lékařů a dalších zdravotníků k těm nejlepším v Evropě, a tedy i na světě, ale potýká se se dvěma naprosto zásadními problémy, které se budou prohlubovat v souvislosti se stárnutím populace a rostoucím počtem chronicky nemocných, kterým lékařská věda za cenu obrovských nákladů dokáže prodlužovat život.

Prvním problémem je chronický nedostatek peněz. Výdaje na zdravotnictví v ČR tvoří 8,80 procenta HDP a jsou hluboko pod průměrem EU 27, který je 10,24 procenta (Health at a Glance 2024). Zdravotnictví však není perpetuum mobile a bez peněz fungovat nemůže. Investice do zdravotnictví přitom patří spolu s investicemi do školství a vědy k těm nejefektivnějším. Pouze zdraví lidé mohou pracovat, vytvářet hodnoty a platit daně. Každá koruna investovaná do zdravotnictví se společnosti vrátí na vyšším výběru daní, na úsporách na nemocenských a sociálních dávkách.

Druhým zásadním problémem je nedostatek lékařů, zdravotních sester a některých dalších zdravotnických profesí. Doslova katastrofální se stává dostupnost, či spíše nedostupnost ambulantní specializované péče. Počty soukromých lékařů klesají, přičemž pracující lékaři navíc stárnou. V základních oborech jako interna nebo chirurgie je mezi lékaři pracujícími v ambulancích pouhá polovina mladších šedesáti let, přičemž naopak skoro čtvrtina z nich je starších sedmdesáti let.

Většina občanů považuje zachování dostupnosti kvalitní a bezpečné zdravotní péče za jeden z hlavních úkolů vlády.

Jediným opravdovým řešením problému je zajistit pro podfinancované české zdravotnictví více peněz a učinit práci ve zdravotnictví pro mladé lidi více atraktivní. Cesta vede přes lepší pracovní podmínky. Důstojná odměna za práci musí být samozřejmostí, ale bez dodržování zákoníku práce, bez vytvoření lepších podmínek pro soulad výkonu povolání s rodinným životem a bez zásadní reformy specializačního vzdělávání lékařů to nepůjde.

Politici se bohužel zřejmě rozhodli, že řešení problémů budou pouze předstírat. Představy, že zdravotníky nahradí a problémy s jejich nedostatkem vyřeší digitalizace či umělá inteligence, jsou tak jen jednou z celé řady nebezpečných iluzí.

Místo řešení problémů jen předstírání, že je lékařská péče zajištěná.

S předstíráním přitom naše zdravotnictví již své zkušenosti má. Falšování výkazů práce a předstírání dodržování zákoníku práce přetrvávalo ve většině nemocnic celé roky, než se odborům s podporou komory podařilo tento nešvar zarazit. Nebo v řadě personálně zdevastovaných nemocnic žalostná praxe, kdy bez ohledu na bezpečnost pacientů samostatně bez řádného dozoru ordinovali lékařky a lékaři z Ukrajiny, aniž by složili aprobační zkoušku, přičemž řada z nich ani nemluvila česky.

Metody předstírání, že naši občané budou mít i nadále zajištěnou dostupnou, kvalitní a bezpečnou lékařskou péči, se v čase mění. Tak jako volební kampaně, i vedení zdravotnictví se začíná řídit marketingovými triky, kdy není důležité, jak se věci mají, ale jak vypadají a jak šikovně je dokážou politici svým voličům prodávat.

Doslova klasickým příkladem předstírání je tzv. online pohotovost, která není nic víc než distanční zprostředkování nezávazné konzultace s lékařem, který pacienta nezná, nemá možnost si ho vyšetřit a možná ani nemá potřebnou kvalifikaci. O žádnou lékařskou pohotovostní službu se samozřejmě nejedná. To jen politici voličům předstírají opak.

Dalším marketingovým trikem má být hra na prevenci v lékárnách, kde by se mělo diagnostikovat a léčit. Každý medik sice ví, že jeden laboratorní výsledek bez klinického kontextu jen zřídka něco znamená, ale o to přece nejde. Cílem předstírání, že lékárníci mohou nahrazovat praktické lékaře, je přece dostat zdravé lidi do lékárny, něco jim prodat a díky tomu více vydělávat. Můžeme pouze spekulovat, co bude horší, zda tisíce lékárníky vyplašených lidí atakujících zbytečně lékaře, a zvyšujících tak náklady zdravotním pojišťovnám, nebo naopak tisíce lidí, u kterých v lékárně vzbudí iluzi, že k lékaři chodit nemusí.

Jednou z priorit ministra Vojtěcha má být navyšování kompetencí nelékařských profesí. Co to ale konkrétně znamená? Přejde na ně i větší odpovědnost? Budou lépe placeni? Kdo ponese zodpovědnost za jejich práci? Kdo bude řešit vzniklé komplikace? Mají sestry a lékárníci opravdu zájem o takto riskantní práci? Nejde jen o uspokojování ambicí vysokoškoláků, pro které v systému našeho zdravotnictví neexistuje „důstojné“ uplatnění? Kdo bude dělat práci zdravotních sester, kterých máme zoufalý nedostatek? Otázek mnoho, uspokojivých odpovědí pomálu. Nahrazování lékařů prací méně kvalifikovaných zdravotníků bez potřebných teoretických znalostí a praktických zkušeností se pravděpodobně stane dalším způsobem, jak voličům předstírat, že mají lékařskou péči zajištěnu.