Odpovědi na otázky medicínského influencera

1. Povinnost uvádět informaci o tomto kodexu ve svém profilu?
   Mám si do bio napsat „řídím se etickým kodexem ČLK“? Komu to slouží? Pokud tvořím obsah kvalitně a srozumitelně, pozná to každý i bez formální nálepky.

Nic uvádět nemusíte. Je to možnost. Pomoc pro veřejnost orientovat se v tom internetovém moři informací velmi rozdílné hodnoty.

2. Byl tenhle kodex vůbec s někým konzultovaný?
   Mluvili autoři s někým, kdo se sociálním sítím skutečně věnuje, nebo si to prostě někdo „nahoře“ odhlasoval? Etika bez dialogu je direktiva, ne kodex.

Konzultován samozřejmě byl. Navíc vycházíme ze zkušeností z Francie a Německa.

3. Kodex je bezzubý vůči těm, kteří nejvíc škodí.
   ČLK má kárnou pravomoc jen nad svými členy. Tedy nad lékaři. Všichni ti, kteří vystupují jako „zdravotní kouči“, „biohackeři“ nebo „alternativní terapeuti“ – a často šíří naprosté bludy – jsou mimo její dosah. Takže se reálně trestají ti, kdo mají kvalifikaci a snahu pomáhat.

Právě proto jsme zvolili formu „doporučení“ a ne „závazného stanoviska“, jehož dodržování by bylo vynutitelné, ale samozřejmě jen vůči členům ČLK.
Kodex představuje šanci pro influencery, kteří se snaží férovým způsobem šířit korektní informace, a přispívat tak ke zvyšování tzv. zdravotní gramotnosti našich spoluobčanů, jak se odlišit od těch, kdo usilují jen o to, aby s pomocí senzačních lží či „polopravd“ zvyšovali svoji sledovanost, nebo se dokonce jako podvodníci snaží nekalým způsobem vydělávat na lidské důvěřivosti či zoufalství.
Slušní influenceři se mohou dobrovolně zavázat kodex dodržovat a poté, co se nahlásí naší komoře, mohou tuto „známku kvality“ používat. Jimi zveřejňovaný obsah pak bude podléhat pravidelné kontrole komorových odborníků.
Čtenáři a diváci na druhou stranu mají možnost na podezřelé informace ČLK upozorňovat. A pokud se potvrdí, že jde o informace opravdu nekorektní a neodborné, dostane se jejich autor na veřejně přístupnou „černou listinu“ České lékařské komory.

4. Etika je subjektivní pojem.
   Co přesně je „neetická komunikace“? Ironie? Sarkasmus? Emoce? Co jednomu přijde citlivé, druhému přijde sterilní. Mělo by se hodnotit to, jestli je informace pravdivá a prospěšná – ne jestli zní příliš ostře.

Etické normy na rozdíl od „etického minima“ stanoveného právními předpisy samozřejmě nemají ostré hranice a jejich vnímání je do značné míry subjektivní. I velmi obecná deklarace však může mít „výchovný“ efekt.

5. Kde končí „kompetence“?
   Když mám diplom ze zubního lékařství, smím veřejně komentovat stav zubů, nebo až když mám atestaci z ortodoncie? Může praktik mluvit o psychice, nebo jen psychiatr? A co když mám zkušenost, studium, praxi – ale ne tu „správnou“ razítkovou atestaci?

Vyjadřovat se k jiným částem medicíny samozřejmě můžete, ale nesmíte předstírat, že jste v těchto oblastech kvalifikovaných odborníkem.

6. Nemáš radit, máš jen posílat k lékaři.
   Když mi na Instagram napíše maminka, že má dítě horečku, a já jí slušně a věcně napíšu, že může podat Paralen podle váhy a sledovat stav – je to údajně špatně. Ale když mi ten samý dotaz pošle e-mailem nebo zavolá do ordinace, odpovědět samozřejmě můžu. Stejný lékař, stejná odpověď, stejný pacient – ale jiná platforma, takže jiné „etické“ posouzení?

Sociální sítě opravdu nejsou určeny k poskytování telemedicínských služeb.

7. Střet zájmů je dnes prakticky všude.
   Když mluvím o prevenci, kterou sám používám a věřím jí, je to reklamní obsah? Musím označit každý názor hvězdičkou a dodat: „Není-li uvedeno jinak, autor si to myslí opravdu?“

Jedna věc je „něčemu věřit“ a férově upozornit, že je to váš zkušenostmi podpořený názor, a nikoliv vědecký poznatek podložený medicínskými studiemi. Druhá věc je propagovat nějaký produkt či metodu, jehož výrobce by vás platil. Ten rozdíl snad cítíte.