Na léčení jsou přece doktoři

Úspěchy medicíny prodlužují lidský život. Není to však zadarmo. Každý nový a účinnější lék je dražší. Totéž platí pro moderní přístroje a technologie. Zdravotnictví navíc prodražuje digitalizace a byrokracie bující ve jménu ochrany práv pacientů.
Populace stárne a stále početnější skupina seniorů potřebuje více a více zdravotní péče, a tu je třeba zaplatit. S blížícím se odchodem silné generace tzv. Husákových dětí do důchodu se situace bude velmi rychle zhoršovat. Vedle nedostatku zdravotníků tak musí politici urychleně řešit problém, kde sehnat peníze. Ani zdravotnictví totiž není perpetuum mobile a bez peněz fungovat nebude.
Pokud nechceme klást pacientům do cesty nesmyslné bariéry, abychom jim přístup ke zdravotní péči ztěžovali. Pokud před nemocnými nechceme utajovat nové účinnější léčebné metody, které jim mohou zlepšit zdraví a prodloužit život. A pokud se zdravotníci nenechají přinutit k tomu, aby pracovali zadarmo, pak nezbývá nic jiného než sehnat další peníze. Řeči o zvyšování efektivity nás nespasí. Zvlášť když věrozvěsti těchto teorií nejsou ani schopni definovat, co si pod tím zvyšováním efektivity máme představit.'
Je pravděpodobné, že nevyhnutelné zvýšení zdravotního pojištění se politici budou snažit oddalovat, jak jen to bude možné. Sazby nastavené před třiceti lety však na zajištění dostupné moderní zdravotní péče o populaci, která od té doby v průměru zestárla o osm let, už stačit nemohou.
Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Jedním ze zoufalých nápadů, jak ušetřit peníze, je plán nahrazovat práci drahých lékařů jinými zdravotníky, kteří se spokojí s nižším platem, a ještě budou ochotnější respektovat postupy a omezení, které jim budou předepisovat jejich zaměstnavatelé a pojišťovny s cílem ušetřit na pacientech ještě více. Každé malé dítě, tedy pokud sledovalo televizní pohádky, ví, že na léčení jsou přece doktoři. Pokud však lékaři nedokážou uhájit integritu své profese, za krátký čas by to v naší zemi už nemuselo platit. Léčit budou lékárníci, zdravotní sestry, laboranti a bůhví kdo ještě.

Přejí si pacienti, aby je léčili lékárníci nebo zdravotní sestry?

Na pravidelných setkáních prezidentů profesních komor roky poslouchám, jaké problémy jim působí falešní advokáti, falešní inženýři nebo falešní veterináři. Naivně jsem si myslel, že nás lékařů se tento problém netýká, protože při naší práci jde přece o život. Mýlil jsem se. Nahrazování lékařů jinými zdravotníky, ke kterému se v minulosti uchylovali v chudých a zaostalých zemích, se při katastrofálním nedostatku lékařů a nedostupnosti zdravotní péče v odlehlých regionech museli nemocní spokojit s prací jakéhokoliv zdravotníka. Lepší lapiduch než šaman. Toho, že podobným způsobem bude nedostatek lékařů a peněz chtít někdo řešit v Evropě ve 21. století, tak toho bych se nenadál.
Situace je navíc o to vážnější, že se netýká pouze České republiky. Podobným snahám čelí lékařská komora ve Francii nebo lékařská asociace v Británii, kde vznikla nová profese, tzv. lékařští asistenti. To nejsou začínající lékaři, jak by se mohlo zdát, ale osoby s úplně jiným vzděláním, které by měly přebírat část práce dosud vyhrazené pro lékaře, kterým se toto samozřejmě vůbec nelíbí.
Tak jako Světová lékařská asociace, tak i Česká lékařská komora klade důraz na rozlišení dvou situací. Tou první je sdílení kompetencí v rámci zdravotnických týmů, které považujeme za prospěšné a přirozené. Práce ve zdravotnictví je totiž prací týmovou. Každý takový tým má však svého vedoucího, většinou lékaře, který rozhoduje o tom, jakou práci může komu svěřit, ale nakonec je právě on či ona tím, kdo nese finální zodpovědnost. Takzvaný převod kompetencí, o který usiluje sesterská lobby nebo lékárenské řetězce, tak to je něco úplně jiného. V tomto případě by totiž část práce dosud vyhrazené lékařům, kteří mají příslušnou kvalifikaci, mohli vykonávat samostatně a bez dohledu jiní, méně kvalifikovaní zdravotníci.
Pokud by cílem podobných inovací bylo ulehčit nám práci, pak bychom v první řadě potřebovali pomoc s obludně bující administrativou. Na to, abychom si třeba jako soukromí lékaři mohli platit sekretářky či asistenty, úhrady od zdravotních pojišťoven nepamatují. Je třeba si uvědomit, že nikdo nemá zájem nám nezištně pomáhat. Nejde o pomoc, jde o peníze.
Co říci závěrem? Snad jen to, že lékař nebo lékařka musí studovat šest let nejdelší a možná i nejtěžší vysokou školu, po jejímž ukončení až do atestace, tedy cca dalších pět let, nemůže samostatně pracovat, přičemž do absolvování základního kmene nesmí skoro nic. Proč? Když by najednou část naší práce mohly zastávat osoby, které lékařskou fakulty nevystudovaly. A přejí si opravdu pacienti to, aby je léčili lékárníci nebo zdravotní sestry?