Pane předsedo, gratulujeme ke zvolení do čela jednoho z největších OS ČLK. Rádi bychom využili této příležitosti a položili vám pár otázek. Mohl byste se krátce představit?

Narodil jsem se v Brně. V roce 2006 jsem ukončil Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Mým specializačním oborem je kardiologie. Sedmnáct let jsem pracoval na Interní kardiologické klinice FN Brno a současně jsem vyučoval na Fyziologickém ústavu LF. Poslední dva roky pracuji na Všeobecné interní klinice téže nemocnice jako vedoucí jednotky intenzivní péče a zástupce přednosty pro školství. Současně docházím do soukromé kardiologické ambulance.

Svoji práci pro lékaře v lékařských organizacích jste začal jako předseda místní organizace LOK-SČL ve vaší nemocnici. Jak na tu dobu vzpomínáte a co vám práce v LOK dala?

Místní organizaci LOK-SČL jsem vedl dvanáct let. Myslím, že to byla dlouhá doba. V průběhu času jsem jednal se třemi řediteli a zažil jsem čtyři výpovědní akce. Čím dál více mám z tohoto období větší respekt. Naučíte se komunikovat, formulovat argumenty, naslouchat druhým, ale i dělat kompromisy. Poznáte spousty lidí i jejich charaktery. Rozhodně toho nelituji, neboť i výpovědní akce mi pomohly pochopit, jak jsou lékaři ve svých požadavcích velice různorodou skupinou. Současně poznáte „držáky“, na které se můžete vždy spolehnout, a naopak. Funkci předsedy děláte především z přesvědčení o správné věci a pro druhé, což si nosíte domů a přenášíte na rodinu. Veselá funkce to rozhodně není.

Z předsedy odborové organizace jste se stal zástupcem přednosty na klinice a vedoucím lékařem. Změnil se váš pohled na problematiku nemocničních lékařů?

Vůbec ne. Spíše naopak. Vedoucí funkce a nadhled mě každodenně přesvědčují, jak žalostně potřebuje české zdravotnictví smysluplné reformy. Obávám se, že nám chybí skladatel, který místo pouhého psaní jednotlivých not do osnovy složí symfonii, kterou budou hudebníci s nadšením kdykoliv hrát a posluchači rádi poslouchat. Místo toho potkávám unavené tváře se syndromem vyhoření, které nevidí šanci na změnu, prostě povzbudivé světlo na konci tunelu. Nikoliv však z vlastní práce s pacienty, ale z psychického vytížení příliš složitým a byrokratickým systémem. Zdravotnický personál je zatížen množstvím dokumentů, u kterých je důležitější, aby byly spíš formálně vyplněny než reálně splněny. Lidé, se kterými se bavím, dokážou formulovat problémy i jednoduchá řešení, ale nemají nikoho, kdo jim s tím reálně pomůže. Mnohdy nabývám dojmu, že změna není ani žádoucí.

Dlouho jste byl členem revizní komise OS ČLK Brno-město. Mám poslední roky trochu pocit, že zde panuje určitá animozita některých kolegů k vedení komory i k LOK-SČL. Vidíte to taky tak?

Při svém zvolení jsem deklaroval, že se vždy budu bavit jak se současným, tak budoucím prezidentem ČLK. Rád bych se díval spíše do budoucna, jakým problémům zevnitř bude muset komora čelit a k jakým účelům má vůbec sloužit, aby v ní viděli smysl především mladí lékaři. Všichni lékaři se shodnou, že ČLK má plnit stavovskou funkci, akorát si každý pod tímto pojmem představí něco úplně jiného. Já vnímám komoru jako stavovskou organizaci, která se má starat o pracovní podmínky lékařů jako celku. Počínaje vzděláváním, dohlížením nad odbornou způsobilostí lékařů, právním servisem přes oceňování výjimečných osobností až k platovým podmínkám. Kdo jiný má tlačit a dohlížet například na dodržování zákoníku práce nebo na to, aby lékař zaplatil provoz své ambulance? Vidím, že ČLK i LOK jsou ve státě jediné organizace, které stojí pevně za lékaři. Mezi další problematická témata patří povinné členství v ČLK nebo přirozená obměna předsedů a prezidenta komory. V této chvíli nevidím vhodný čas na rušení povinného členství, už vůbec ne z vůle politického rozhodnutí. Na druhé straně jsem osobně přesvědčen, že všechny volené funkce mají být časově omezeny na maximálně dvě volební období. Svěží vítr je vždy vítaný, protože nástupce to může dělat lépe, hůře, ale určitě jinak. V opačném případě při zafixování pozice ztrácíte nástupce, zdravou konkurenci i sebekritiku. A to je špatně.

Práce v LOK-SČL a předsednictvu vaší komory vám dává hodně zkušeností, které v nové funkci můžete využít. Nejprve pojďme využít tento rozhovor k představení vaší komory. Co pro kolegy připravuje a dělá? A co byste chtěl jako předseda změnit?

Rád bych navázal na práci mého předchůdce Sváti Dobeše, kterého si vážím. I nadále bych rád hájil dobrou pověst ČLK. Jsem především mile překvapen ze zájmu mladých lékařů, kteří se stali členy jednotlivých orgánů. Doufám, že budeme schopni definovat společné problémy napříč nemocnicemi i ambulantními praxemi v Brně-městě a vytvořit tak společnou koncepci, kterou přeneseme do povědomí odpovědných osob – ředitelů nemocnic, kraje, hejtmana, zdravotních pojišťoven atd. Pevně věřím v aktivní představenstvo, které bude předsedovi rovnocenným partnerem, hybnou silou i rádcem. Současně bych rád přiblížil práci kanceláře mladým lékařům prostřednictvím sociální sítě a stejně tak od nich dostával zpětnou vazbu. Myslím, že pro většinu je práce komory nezajímavá a sotva čtou i tyto řádky časopisu. Považuji za důležité vědět, co si o komoře myslí a jaké směřování do budoucna by si přáli. Můj předchůdce zavedl pěknou tradici adventních koncertů, jejichž součástí je i ocenění výjimečných lékařů města Brna. V tom bych také rád pokračoval.

V nové funkci budete jezdit na porady předsedů a sjezd, kde už delegátem jste. Co chcete prosazovat na centrální úrovni? S tím souvisí i otázka na zdravotnictví a postavení lékařů obecně. Co je potřeba udělat?

Asi nemá smysl rozebírat v tomto rozhovoru obecné problémy zdravotnictví, které všichni vidíme. Sami sebe utvrzujeme v problémech, kterým musíme denně čelit, místo toho, abychom je sdělovali odpovědným osobám. Nevidím tak problém, co udělat, to všichni tuší, ale spíše se hledá, kdo to provede. Proto začnu z jiného soudku. Rozhodně bych na centrální úrovni prosazoval renesanci vnitřního lékařství. Medicína si rozdělila člověka na buňky. Když onemocníte tou konkrétní buňkou a dostanete se k patřičnému specialistovi, je to v pořádku. Problém je, když má člověk nemocnou většinu buněk. Těchto pacientů je nejvíce a bude jich přibývat. Zapomnělo se na vnitřní lékařství, které těchto pacientů řeší nejvíce, je finančně podhodnocené a potýká se se značnými personálními problémy, protože se starají o průměrně nejsložitější pacienty. Tyto problémy se dotýkají jak nemocniční, tak ambulantní úrovně. Když se ptám studentů 6. ročníku, co chtějí dělat za obor, tak většina si vybere nějakou specializaci. Pak nám chybějí všeobecné obory jako pediatr, internista, chirurg. Možná by pomohl v rámci postgraduálního studia časově definovaný návrat k univerzálnosti. Já sám jsem ho zažil v obráceném pořadí nejdříve jako kardiolog specialista – od echa, elektrofyziologie přes ECMO – zpět k všeobecné interně. Dnes vnímám, o kolik jsem se z vnitřního lékařství ochudil.