Mohou majitelé soukromých zdravotnických zařízení porušovat zákony zdravotnictví?
Jako lékař i pacient si dovolím hodnotit soukromá zdravotnická zařízení, která jsem navštívil, z hlediska možnosti přístupu k lékařskému ošetření. Jaké možnosti má pacient objednat se k lékařům toho či onoho zařízení.
Např. jednodenní chirurgie PALLAS ATHENA na Praze 4, Háje, jejímž majitelem je prim. MUDr. Ludvík Winkler, je velice moderně zařízené středisko odpovídající 21. století, kde se pacient může objednat ke kterémukoliv lékaři online, telefonicky, nebo na recepci při osobní návštěvě, a když už je u lékaře, může se na příští návštěvu objednat u sestry.
To naopak v centru zdravotní péče INC Jirny majitele Ing. Petra Rosického, které je také docela moderní středisko, funguje jinak. Když se chcete objednat k lékaři, tak máte prostě smůlu. Na příkaz majitele a ředitele se k některým lékařům můžete objednat pouze online. Tento systém bohudík ještě nefunguje pro každou ordinaci, ale je pouze otázkou času, kdy se tak stane. Proto pacienti, pokud se chtějí objednat k lékaři a obrátí se na recepci nebo na ordinaci s online systémem, mají smůlu. Ordinace vás odmítne objednat a oznámí vám, že se (údajně na příkaz ředitele) můžete objednat pouze online. Ani telefonicky, ani osobně v recepci, ani při osobní návštěvě. Že nemáte počítač nebo přístup k internetu nebo vám brání zdravotní problém (slepota, slabozrakost, těžká artróza, bydlíte sám), nikoho nezajímá. Jednoduše máte smůlu. Doporučí vám požádat rodinné příslušníky, sousedy, přátele, kamarády, prostě kohokoliv, takže návštěva tohoto zařízení se pro vás stává neřešitelným problémem. Ale to pana majitele-ředitele už nezajímá. Proto by mě zajímalo, jak takováto zařízení kontrolují zdravotní pojišťovny, MZ i ČLK.
Např. ve zdravotnickém zařízení v Klánovicích při první návštěvě po vás na recepci vyžadují roční vstupní poplatek 800 korun. Přestože ošetřující lékaři s tímto poplatkem nesouhlasí, mají obavu to říct nahlas. I když jsem mluvil s pacienty těchto zdravotnických zařízení, přiznali, že mají obavy poplatek odmítnout, protože by nebyli ošetřeni a museli pak cestovat do vzdálenějších středisek. V Klánovicích dávají pacientům zároveň podepsat formulář, že platí tento poplatek dobrovolně „a rádi“.
Na posledním sjezdu ČLK byl problém výběru těchto poplatků široce diskutován a pravdou je, že je zakázaný vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a poměrně výrazně pokutován.
Věřím, že ministerstvo a zdravotní pojišťovny tato zařízení pravidelně kontrolují. Dostupná možnost objednání ať již osobně, telefonicky, či online (dle možností pacienta) by měla být zákonným právem ošetřovaného. Osobní rozhodnutí majitelů zdravotnických zařízení by rozhodně neměla omezovat komfort pacientů.
