Medicína se nemá řídit podle tabulek, ale podle potřeb pacientů

Co vás přivedlo ke studiu medicíny? Byl to dětský sen, rodinná tradice nebo rozhodnutí, které přišlo až později?

O medicíně jsem původně vůbec neuvažoval. Pocházím z rodiny středoškolských profesorů. Otec byl dlouholetý češtinář s obrovským rozhledem a autoritou, který miloval českou literaturu a poezii, a maminka ekonomka, jež dálkově vystudovala VŠE a později také ekonomické předměty učila. Lékaře jsme v rodině neměli, ale mám dva starší bratry, kteří se postupně na medicínu dostali.
Když jsem viděl, kolik studia a práce medicína obnáší, moc se mi do toho nechtělo. Zajímal jsem se o biologii i chemii, ale nebyl to můj vysněný plán. Tíhnul jsem spíš ke sportu a bavila mě matematika, proto jsem svou budoucnost viděl na pedagogické dráze v těchto dvou oborech. Svůj záměr jsem v maturitním ročníku doma oznámil otci. Ten mi však, vědom si stinných stránek učitelského povolání, dal jasně najevo svůj nesouhlas. Měl obrovský respekt k lékařskému stavu a povolání a byl přesvědčený, že právě to je cesta, kterou bych měl jít. Takže jsem se k medicíně dostal trochu oklikou. Otec mi kromě toho s nadsázkou argumentoval i tím, že už jsou nakoupené lékařské knihy po bratrech, tak by byla škoda je nevyužít.

Proč jste si nakonec vybral právě gynekologii a porodnictví? Čím vás tento obor oslovil?

Původně jsem chtěl dělat internu nebo všeobecné lékařství. Po fakultě s minimem praxe jsem si nedovedl představit sebe v nějakém chirurgickém oboru. V té době při socialistickém plánování ještě fungoval systém směrných čísel a možnosti volby nebyly zdaleka tak svobodné jako dnes.
'Chtěl jsem se vrátit do rodného města a v místní nemocnici s poliklinikou mi byla nabídnuta gynekologie a porodnictví. Přiznávám, že jsem se na to tehdy díval i očima mladého muže. Tento obor byl opředen různými mýty a člověka samozřejmě zajímal. Během postgraduální přípravy jsem sice prošel i řadou jiných oddělení, ale nakonec jsem u gynekologie zůstal.
Postupně jsem pochopil, že jde o mimořádně pestrý obor. Je v něm i kus interny, endokrinologie, rozsáhlá operativa, onkogynekologie a samozřejmě porodnictví, které je samo o sobě samostatným světem. Právě ta šíře a pestrost mě nakonec přesvědčila, že jsem si vybral dobře.

Jak se podle vás gynekologie změnila od doby, kdy jste začínal, až do současnosti?

Změnila se obrovsky, stejně jako celá medicína. Když jsem začínal, převažoval paternalistický model. Lékař rozhodl a pacientka jeho rozhodnutí respektovala. Byli jsme vychováváni v prostředí, kde měl lékař autoritu a jeho slovo mělo velkou váhu.
Dnes se medicína posunula k partnerskému vztahu. Lékař už není ten, kdo sám rozhoduje, ale je spíše průvodcem a poradcem. Musí umět dobře komunikovat a vysvětlovat. Jeden kolega to kdysi velmi hezky popsal přednáškou o tom, kdo v historii „organizoval porod“. Nejprve to byly porodní báby, později se do procesu více zapojila medicína a lékaři. Následně se velký vliv přesunul na rodičku samotnou a dnes do procesu výrazně vstupují porodní plány, partneři a celá řada dalších faktorů. Jen forenzní zodpovědnost zůstává na lékaři.
Nemyslím si, že by bylo dobře, kdyby autorita zdravotníka zmizela úplně. Ideální je rovnováha. Musí existovat komunikace a vzájemný respekt. Pacient i lékař přece sledují stejný cíl.

Vedle působení v nemocnici máte také soukromou praxi. Jaký byl přechod z nemocnice do ambulantní praxe?

Byl velmi pozvolný. Do uherskohradišťské nemocnice jsem nastoupil v roce 1989. Dlouhé roky jsem patřil k nejmladším lékařům na oddělení. Postupně jsem procházel jednotlivými částmi oboru, začínal jsem na oddělení šestinedělí, učil se operovat a připravoval se na atestace. První atestaci jsem složil v roce 1992, druhou v roce 1998.
V devadesátých letech začala první vlna privatizace a vznikaly soukromé ambulance. O vlastní ordinaci jsem tehdy vůbec neuvažoval. Zlom nastal kolem roku 1997, kdy mě tehdejší primář poslal do Březolup, kam jsem začal jezdit v rámci nemocničního úvazku spolu se zkušenou ženskou sestrou a kde obec vybudovala moderní zdravotní středisko s krásnou gynekologickou ordinací, čekárnou i potřebným zázemím.
Najednou jsem se ocitl ve zcela jiném světě. Ambulantní medicína je úplně jiná než nemocniční provoz. Musel jsem se naučit administrativu, ekonomiku provozu i organizaci práce. Zpočátku jsem si nebyl jistý prakticky ničím. Postupně jsem si pořídil software, získával zkušenosti a začal budovat vlastní klientelu.

Jak se vaše ambulantní praxe dál vyvíjela?

Skutečný zlom přišel kolem roku 2010, v době protestní akce nemocničních lékařů „Děkujeme, odcházíme“. Tehdejší vedení nemocnice vyvinulo tlak na rušení souběhů praxe. Musel jsem se rozhodnout! V té době už moje žena Martina pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení Uherskohradišťské nemocnice, a. s., kde navíc později začala působit na pozici zástupkyně primáře. Mé definitivní rozhodnutí hledat budoucnost spíše v ambulantním sektoru než v nemocničním úvazku podpořilo i to, že už kolem roku 2008 jsme začali budovat vlastní městskou ordinaci. Nejprve v pronájmu, později ve vlastních rekonstruovaných prostorách.

Dnes už nefungujete jako klasická samostatná ambulance jednoho lékaře. Jak vypadá vaše pracoviště v současnosti?

Od roku 2014 spolupracuji s nemocnicí už jen formou jednoho klinického dne v týdnu. Model ordinace jednoho lékaře a jedné sestry při dvou ambulancích přestával stačit ženám, které o péči v naší ambulanci mají zájem. Získal jsem akreditaci Ministerstva zdravotnictví pro specializační část postgraduálního vzdělávání, což mi umožnilo začít spolupracovat s mladými kolegy. Též některé porodní asistentky u nás absolvovaly ambulantní praxi. Dnes fungujeme jako týmová ambulance s pěti lékaři, třemi sestrami, moderním vybavením a dvěma plně funkčními ordinacemi.
Když se ohlédnu zpátky, byla to dlouhá cesta. Nikdy jsem si nesedl a neřekl si: „Teď budu soukromý gynekolog.“ Všechno vznikalo postupně. Jedna příležitost navazovala na druhou a člověk se učil za pochodu.

Často se hovoří o stárnutí ambulantních specialistů. Týká se to i gynekologie? Hrozí v některých regionech nedostatek gynekologů?

Týká se to i gynekologie. Ambulantní lékaři postupně stárnou a řada ambulancí, hlavně v menších městech a vesnicích, díky kterým je však zabezpečena péče třeba i v okrajových regionech, se budou v následujících letech uvolňovat. Na druhou stranu vidím, že nemocniční kolektivy se v posledních letech výrazně omladily a o samotný obor, myslím, zájem je.
V našem regionu se v několika posledních letech podařilo omladit kolektiv gynekologů-porodníků. Porodnice v Uherském Hradišti pod vedením primářky MUDr. Pánkové, Ph.D., získala statut intermediární péče a rozvíjejí se i nové metody operativy, což mladé lékaře přitahuje. Problémem, který nově nemocnice zatěžuje, je také feminizace zdravotnictví. Obdivuji své kolegyně, které z lásky k oboru musí volit, kolik času věnují své rodině a kolik pokrytí nočních služeb.

Je o obor mezi mladými lékaři dostatečný zájem? Co by mohlo mladé lékaře motivovat k tomu, aby si otevřeli vlastní ambulanci?

To je trochu jiná otázka. O obor zájem je, ale nejsem si jistý, zda je dostatečný zájem o podnikání a provozování vlastní ambulance. Vidím spíše tendenci zůstávat v zaměstnaneckém poměru. A do určité míry tomu rozumím. Ambulance dnes není jen medicína. Je to administrativa, legislativa, ekonomika provozu, zaměstnanci, smlouvy s pojišťovnami a celá řada dalších povinností.

Jaké jsou dnes podle vás největší problémy ambulantních gynekologů? Jaké administrativní nebo legislativní překážky jim dnes nejvíce komplikují práci?

Mně osobně vadí především to, že ekonomika ve zdravotnictví stále špatně hodnotí reálnou práci lékaře a nelékařského personálu. Dlouhodobě mám pocit, že jednotlivé výkony nejsou dobře zkalkulovány dle ekonomické náročnosti a že je tendence je stále více slučovat do různých balíčků a paušálů, ve kterých se ztrácí původní logika vyhlášky sazebníku zdravotnických výkonů, kde byly všechny výkony registrovány, definovány, regulovány a kalkulovány. Navíc podléhá tato vyhláška i dalším průběžným modelacím, valorizacím o inflaci a přizpůsobování moderní medicíně a potřebnosti jednotlivých výkonů. Typickým příkladem je současná agregace výkonů v segmentu ambulantní gynekologické péče, kde dochází k odtržení výše uvedených procesů od reality individualizované péče o každou jednotlivou pacientku dle jejího zdravotního stavu a jejích potřeb.
Další kapitolou jsou různé certifikace, akreditace a audity. Pro velké nemocnice a polikliniky s velkým množstvím zaměstnanců možná dávají smysl. Mám ale často pocit, že malým ambulantním zařízením přinášejí především další administrativní zátěž, zvýšené finanční náklady, které nelze promítnout do ekonomické náročnosti a příjmu zdravotnického zařízení, a přitom pramálo ilustrují skutečnou kvalitu péče poskytnuté pacientům.

V poslední době se intenzivně věnujete úhradové vyhlášce pro ambulantní gynekologii. Co vás na současném nastavení nejvíce zaměstnává?

Největší problém vidím v tom, že se postupně opouští původní logika sazebníku výkonů. Místo aby se jednotlivé výkony průběžně přepočítávaly a aktualizovaly podle ekonomické reality, dochází k jejich slučování do větších celků. To podle mě vede k tomu, že se vytrácí vazba mezi skutečně odvedenou prací a úhradou.

Jak hodnotíte úhradovou vyhlášku pro rok 2026 z pohledu ambulantních gynekologů? Odpovídá podle vás růst úhrad reálnému růstu nákladů ordinací?

Myslím si, že ne úplně. Pojišťovny argumentují tím, že segment dostal více peněz než v minulosti. Když jsme ale chtěli přesně ukázat, kam ty peníze směřují a jak byly rozděleny, nebyli jsme schopni získat dostatečně podrobná data. To je jeden z problémů celého systému.

Jsou některé výkony podle vás dlouhodobě podhodnocené? Pokud ano, které a proč? Jaké změny byste si přál vidět v úhradové vyhlášce pro rok 2027?

Nejvíce nám vadí, že byly do agregovaného balíčku zahrnuty základní činnosti, které ambulantní gynekolog provádí prakticky každý den. Především klinické vyšetření a ultrazvukové vyšetření. Tyto výkony sice dál provádíme, ale už je nelze samostatně vykazovat. Byly zahrnuty do společného balíku spolu s dalšími činnostmi. To znamená, že se ztrácí informace o tom, kolik vyšetření bylo skutečně provedeno, a současně se ztrácí ekonomická vazba na konkrétní práci. Podle mého názoru by se systém měl vrátit k větší transparentnosti a ocenění skutečně provedené péče.

V souvislosti s prevencí se stále více diskutuje HPV screening. Jak se na tuto změnu díváte?

HPV screening je odborně správný směr. O tom není pochyb. Problém je v tom, že se někdy prevence začíná zužovat pouze na prevenci rakoviny děložního čípku. Přitom gynekologická prevence je mnohem širší. Rakovina děložního čípku díky screeningu skutečně významně poklesla. To je úspěch systému.
Na druhé straně ale vidíme nárůst endometriálního karcinomu, tedy rakoviny sliznice dělohy. Ta souvisí například s obezitou, diabetem nebo vysokým krevním tlakem. Právě při pravidelných preventivních prohlídkách a ultrazvukových vyšetřeních často zachytíme problémy, které vůbec nesouvisejí s děložním čípkem. Pokud by ženy začaly chodit méně často jen proto, že HPV test vychází na několik let, mohli bychom přijít o možnost zachytit řadu jiných onemocnění včas.

V České lékařské komoře působíte řadu let. Co vás přivedlo k aktivní práci v profesní samosprávě?

Začalo to už v devadesátých letech. Postupně jsme si uvědomovali, že lékaři nemají možnost skutečně ovlivňovat některá zásadní rozhodnutí. Komora tehdy měla větší pravomoci než dnes a představovala přirozenou platformu, kde bylo možné odborné i profesní otázky řešit. Proto jsem se do její činnosti zapojil.

Co považujete za největší přínos ČLK pro české lékaře?

Největší přínos vidím v tom, že dokáže fungovat jako odborná brzda vůči špatným legislativním návrhům. Má k dispozici odborníky, vědeckou radu i právníky a dokáže upozorňovat na problémy, které by jinak mohly projít bez větší diskuse.

Naopak v čem by podle vás měla být komora aktivnější nebo silnější? S jakými vizemi jste vstupoval do představenstva ČLK?

Myslím si, že by měla mít silnější postavení při rozhodování o zdravotnictví. Dnes často vznikají různé poradní skupiny a struktury, ve kterých komora nemá odpovídající zastoupení, přestože zastupuje všechny lékaře. To považuji za chybu.

Vnímáte mezi mladšími lékaři dostatečný zájem o činnost komory? Jak je možné je více zapojit? Jaká je například situace v OS Uherské Hradiště, kde jste předsedou?

V posledních volbách jsem už ani nechtěl kandidovat. Byl jsem přesvědčený, že nastal čas předat část práce mladším kolegům. Nakonec se nám podařilo zvolit do představenstva pět mladých lékařů a dnes už mají většinu. To považuji za velmi důležité. Komora nejsou funkcionáři. Komora jsou samotní lékaři. Pokud si to mladá generace uvědomí a zapojí se, má komora budoucnost.

Kdybyste měl možnost prosadit jednu změnu v českém zdravotnictví, která by podle vás měla největší dopad, co by to bylo?

Přál bych si vytvořit skutečnou platformu, kde by spolu pravidelně a rovnocenně komunikovali zástupci lékařů, zdravotních pojišťoven a státu. Dnes často každý hraje svou vlastní hru. Přitom zdravotnictví může fungovat jen tehdy, když budou všechny tři strany spolupracovat. Lékaři představují odbornou složku. Pojišťovny hospodaří s penězi a stát zastupuje občany. Teprve rovnováha těchto tří sil může vytvořit stabilní, dlouho udržitelný systém.

Kde byste chtěl vidět Českou lékařskou komoru za pět let?

Chtěl bych, aby byla respektovaným partnerem, kterého budou politici i pojišťovny automaticky zvát k jednání. Nemělo by se stávat, že některá z těchto institucí odmítne s komorou komunikovat. Pokud chceme kvalitní zdravotnictví, musí spolu všechny důležité instituce mluvit. A právě v tom vidím jednu z nejdůležitějších rolí České lékařské komory do budoucna.