Kdo má právo posoudit, zda postup lékaře byl odborně správný?
Obdobné problematice byla věnována část konference Společnosti medicínského práva ČLS JEP dne 16. října 2025, uvedený blok vedl prof. MUDr. Vladimír Černý. Při každém trestním oznámení na chybný postup lékaře, při každé žalobě na poskytovatele zdravotních služeb o náhradu škody a nemajetkové újmy i při každé stížnosti je odpověď na otázku, zda došlo, či nedošlo k odbornému pochybení lékaře, a pokud ano, s jakými následky, zcela zásadní. Proto je také zcela zásadní, KDO je oprávněn posoudit, zda postup lékaře byl správný, či chybný. V trestních případech, kdy je řešeno třeba i úmrtí nebo těžká újma na zdraví, může být posouzení této otázky pro lékaře fatální. Jsou totiž případy, kdy lékaři je na určitou dobu v trestním řízení pravomocně uložen úplný zákaz výkonu lékařského povolání. Doba, na kterou lze zákaz uložit, je jeden rok až deset let. Po uplynutí poloviny trestu lze požádat o podmíněné upuštění od zbytku trestu zákazu činnosti.
Znalec a neznalec
Funkce soudního znalce je nároková. Kdo splňuje podmínky a složí potřebné zkoušky, musí být zapsán do seznamu znalců. Dosud zapsaní znalci mají podle novely zákona výjimku, zkoušky skládat nemusí a znaleckou činnost mohou vykonávat (původně se předpokládalo, že i oni budou muset skládat zkoušky). Znalcem může být poměrně mladý atestovaný lékař bez větších zkušeností, stejně jako osmdesátiletý senior, který již 20 let ve zdravotnictví nepracuje.
Řeší-li soud žalobu nebo policie trestní oznámení na lékaře a jeho údajnou odbornou chybu, je postup zpravidla vždy stejný. Je jmenován znalec, který případ posoudí. Podle výsledku pak policie buď případ odloží, nebo zahájí trestní stíhání. V civilním řízení podle toho soud usoudí, zda žalobu zamítne, nebo jí vyhoví.
Pokud by osud lékaře byl v rukou jednoho znalce a jiné znalecké posudky ani jiné důkazy nebyly připuštěny, z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že bych věděl o stovkách nevinně odsouzených lékařů. Jen díky oponentnímu a posléze reviznímu znaleckému posudku, často též díky odbornému posudku Vědecké rady České lékařské komory, skončily stovky trestních procesů s lékaři spravedlivě. Zájemce o bližší informace mohu odkázat na svou publikaci „Lékařské procesy v Čechách a na Moravě na přelomu tisíciletí“, vydanou nakladatelstvím Galén v roce 2021.
Běžnému občanovi stejně jako lékaři musí připadat paradoxní, že znalecký posudek znalce s poměrně malou praxí, který ani nemusí být držitelem primářské licence nebo diplomu celoživotního vzdělávání, může mít u soudu vyšší váhu než odborný posudek profesora či docenta daného oboru, ovšem „neznalce“. Ano, napsal fundovaný přesvědčivý odborný posudek, ale není zapsaným znalcem (většinou proto, že jím být nechce), nepíše posudek pod trestní sankcí, takže soud raději vychází ze znaleckého posudku, ať je jeho autorem kdokoliv.
Znalecký posudek není nadřazeným důkazem
Jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud však ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznily, že znalecký posudek není žádným nadřazeným důkazem, který by měl vyšší důkazní hodnotu než důkazy jiné. Důkazem může být i výpověď lékaře, jehož práce je hodnocena, výpověď svědků, odborný posudek předního odborníka daného oboru, byť není a nechce být soudním znalcem. Zvláštní kategorií důkazu posuzujícího odbornou správnost postupu lékaře, eventuálně příčinnou souvislost mezi dílčím pochybením a následkem, je posudek oborové komise Vědecké rady České lékařské komory. Je výsledkem práce tří předních odborníků daného oboru, kteří se na něm musí shodnout. Nejde sice o znalecký posudek, ale o odborný posudek vysoce renomovaných odborníků. Někteří soudci mu automaticky přisuzují vysokou důkazní váhu, jiní se dotazují, co je to vlastně za orgán a kdo (když ne soud) jej pověřil, aby se případem zabýval. Důležité je vysvětlit, že jde o postup podle stavovského předpisu ČLK č. 9 a každý lékař může požádat prezidenta komory, aby jeho práce byla nezávisle zhodnocena oborovou komisí vědecké rady. Ne vždy je však odborný posudek pro lékaře příznivý, v takovém případě jej prostě ke své obhajobě nemusí použít, určen je jen pro něho a je vypracován bezplatně.
Správně zvolená odbornost znalce
Často se bohužel stává, že policie nebo soud zvolí nesprávnou odbornost znalce. Proti tomu má ten, jehož činnost je posuzována, právo vznést námitku. Již kongres České lékařské komory v roce 2009 za účasti předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu JUDr. Františka Púryho, Ph.D., předsedy civilního senátu Nejvyššího soudu JUDr. Petra Vojtka, dalších významných odborníků z oboru práva i zdravotnictví ve svých závěrech konstatuje, že „posuzovat správnost či nesprávnost postupu lékaře či jiného zdravotníka by měl vždy znalec stejné odbornosti, který zná rozsah jeho profesních povinností a dokáže posoudit, zda byly dodrženy, či porušeny“.
Zdá se to být zcela jasné a logické. V praxi mnohdy zdaleka není. To, že policista nebo soudce někdy nedokáže přesně určit správnou odbornost znalce, lze pochopit. Ale to, že se odborně nepříslušný znalec nedokáže ohradit proti svému ustanovení a sdělit soudu, že případ musí být posouzen znalcem z jiného oboru a jemu jej posuzovat nepřísluší, je těžko pochopitelné. Zvláště když někdy je jeho znalecký posudek silně kritický a posuzovanému lékaři zbytečně ublíží. Mohl bych uvést řadu případů, kdy kvůli oponentním a revizním znaleckým posudkům je pak tento znalecký posudek „diskvalifikován“ a soud vychází z jiných znaleckých posudků, případně i listinných důkazů včetně odborného posudku oborové komise vědecké rady komory. Mohl bych uvést případ, kdy poranění nervu při ortopedické operaci posuzoval znalec neurochirurg (místo ortopeda), nesprávnou diagnózu srdeční poruchy praktickým lékařem řešil znalec internista (místo znalce ze všeobecného praktického lékařství), postup anesteziologa hodnotil znalec chirurg (místo znalce z oboru anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny). Na námitky často policista nebo soudce odpoví, že „znalec sám přece musí vědět, jaký případ může a jaký nemůže s ohledem na svou odbornost hodnotit“. Uvedené jednání je přitom ze strany znalce kárným proviněním, za které může Ministerstvo spravedlnosti uložit sankci. Na otázku „A vy, pane znalče, byste byl oprávněn provádět ortopedickou operaci, když její provedení hodnotíte?“ znalec suverénně odpoví „Provádět bych ji nemohl, ale hodnotit ji mohu“. Podle našeho názoru by ani odborně příslušný znalec neměl hodnotit odborný postup lékaře sice stejné odbornosti, ale v oblasti, kterou se znalec ve své praxi vůbec nezabývá a nemá s ní žádné zkušenosti. I zde by měl soudu sdělit, že s ohledem na své úzké odborné zaměření není způsobilý, aby případ posuzoval.
Časté jsou i nesprávně položené otázky. Také proti nim by se měl znalec ohradit s tím, že na nesprávně položenou otázku nemusí za každou cenu „otrocky odpovídat“ a může upozornit soudce či policistu, že otázka není položena správně.
Typické někdy je, že se soud dotazuje, zda postup „byl na úrovni nejvyššího stupně poznání v medicíně“. Na to jeden slavný profesor medicíny odpověděl, že na této úrovni není postup nikdy, protože třeba právě dnes stupeň poznání v medicíně někde ve světě vzrostl. Správná otázka musí vycházet z § 4 odstavce 5 zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, podle kterého postup musí být v souladu s uznávanými postupy a pravidly vědy s ohledem na individualitu pacienta, konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Právě s ohledem na to, že součástí definice lege artis jsou konkrétní podmínky a objektivní možnosti, nemůže znalec posuzovat případ bez znalosti těchto podmínek a možností pouze podle zdravotnické dokumentace. Musí znát podmínky, za kterých lékař, jehož práci hodnotí, pracoval a vyjádření samotného lékaře k případu, z jakých důvodů postupoval právě tak, jak postupoval. Podle konstantní judikatury je pak každý případ nutno posuzovat z pozice tzv. ex ante, jak se stav jevil a jaké měl lékař informace v době, kdy rozhodoval o dalším postupu, nikoliv z pozice ex post, kdy výsledek je již znám. V řadě případů však znalci bohužel hodnotí případ zcela opačně, podle jeho výsledku, kdy lze spekulovat, že postup mohl být také jiný.
Některé judikáty ke znaleckým posudkům
Nález Ústavního soudu III. ÚS 299 /06 – znalecký posudek není nijak nadřazeným důkazem nad ostatními důkazy, i on musí být podroben přezkoumání věcné správnosti a úplnosti v porovnání s dalšími důkazy.
Nedávný nález Ústavního soudu III. ÚS 2660/24 – znalecký posudek nemůže nahradit jiné důkazy, například výslech lékařů, který byl navržen a soudem zamítnut, protože stanovisko lékařů četli znalci a vzali jej v úvahu. Znalci nejsou soudci. Lékaře musí vyslechnout a jejich výpověď zhodnotit soud, ne znalec.
Nález Ústavního soudu III. ÚS 838/25 – znalec nemůže místo soudce určit výši náhrady nemajetkové újmy na zdraví.
Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 2793/2017, zda postup lékaře byl, či nebyl lege artis, nerozhoduje znalec, ale soud. Nejen na základě znaleckého posudku, ale i všech dalších důkazů.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích 4 To 70/98, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tzv. poučná rozhodnutí) pod č. 20/2000 Sbírky rozhodnutí.
K hodnocení případů z pozice ex ante existuje řada judikátů Nejvyššího soudu, například: 7 Tdo 219/2005, 8 Tdo 1048/2009, 6 Tdo 1286/2014, 25 Cdo 3386/2018, 25 Cdo 2217/2017, 25 Cdo 2221/2017.
Závěr:
Lékař, který jako soudní znalec hodnotí správnost, či nesprávnost postupu jiného lékaře, by měl případ posuzovat z pozice ex ante, nikoliv ex post.
Je-li soudem či policií ustanoven znalcem lékař nesprávné odbornosti, je třeba na to soud upozornit a vypracování znaleckého posudku odmítnout. Lze to učinit i tehdy,nemá-li znalec s posuzovanou problematikou žádné praktické zkušenosti a necítí se kompetentní ji odborně hodnotit.
Je-li ustanoven soudní znalec nesprávné odbornosti, který přesto znalecký úkol přijme, je třeba proti tomu podat námitky a opakovat je v případném odvolání, dovolání i ústavní stížnosti. Totéž posuzuje-li případ v rozporu s judikaturou z pozice ex post, nikoliv z pozice ex ante. Kdyby se lékaři a jejich obhájci takto nebránili, shora uvedené i další judikáty Nejvyššího soudu i nálezy Ústavního soudu by nemohly vzniknout.
