K čemu je lékařům jejich komora

Práci lékaře samozřejmě nemůže vykonávat každý, a tak patříme mezi takzvané regulované profese. Splnění podmínek pro výkon povolání kontroluje a potvrzuje stát, v demokratických zemích pak často ve spolupráci s profesní samosprávou, tedy s lékařskou komorou.
Tím, kdo v zájmu ochrany svých občanů stanoví podmínky pro výkon povolání lékaře, je stát, který zákonem jako jednu z podmínek ukládá povinné členství v komoře. Právě díky povinnému členství pak může komora disciplinárně dosáhnout na všechny lékaře. Vyloučení z komory tedy odpovídá zákazu výkonu povolání.
Tento systém má ve střední Evropě dlouhou tradici. Již v roce 1891 byl přijat říšský zákon umožňující zřízení lékařských komor v tehdejším Rakousku. Na jeho základě byla 15. 10. 1894, tedy před 132 lety, zřízena Lékařská komora pro Království české, jejímž prvním prezidentem byl zvolen MUDr. Josef Ostrčil. Komora v souladu s národnostním složením obyvatel měla tenkrát dvě sekce – českou a německou, jejichž prezidenti se ve vedení střídali.
Česká lékařská komora byla znovu zřízena 8. 5. 1991 zákonem číslo 220/1991 Sb. tehdejší Českou národní radou. I když jí nebyl přiznán status nástupnické organizace, čímž se stát vyhnul vracení majetku, který komoře komunisté ukradli, snaží se od počátku komora navazovat na přerušené tradice.

Komora je garantem kvality lékařské péče a strážcem etiky výkonu lékařského povolání

Podle zákona je komora garantem kvality lékařské péče a strážcem etiky výkonu lékařského povolání, který hájí profesní zájmy svých členů tak, aby lékaři mohli své povolání vykonávat co nejlépe.

§ 2 odst. 1 b) – Komory zaručují odbornost svých členů a potvrzují splnění podmínek k výkonu lékařského povolání.
§ 2 odst. 1 c) – Komory jsou oprávněny stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu a vedoucích lékařů a primářů u poskytovatelů zdravotních služeb.

Lékařská komora tedy nevzniká z vůle lékařů, kteří by se v ní dobrovolně sdružovali, ale z vůle státu, který na ni přenáší část svých kompetencí, u nichž se předpokládá, že je dokážou lékaři zajišťovat kvalifikovaněji a odborněji než státní úředníci. Privilegium vlastní profesní samosprávy mají nejenom lékaři, ale také další vysoce kvalifikovaní odborníci jako lékárníci, advokáti, notáři a další. Celkem v České republice existuje třináct profesních komor zřizovaných zákony. Vedle slovo „komora“ ve svém názvu užívají rozličné zájmové organizace lobbující za členské subjekty. Mezi ně patří třeba Hospodářská komora nebo Komora agrární. Je to matoucí.
Kompetence profesní samosprávy definuje zákon a profesní komora nemůže dělat nic, co jí zákon nepovoluje. Na rozdíl od nás občanů, kteří smíme dělat vše, co nám zákon nezakazuje. Činnost komory je tedy zákonem omezená. Současně platí, že veškerá rozhodnutí komory jsou přezkoumatelná nezávislým soudem. To je demokracie.
Činnost komory lze v zásadě rozdělit do tří oblastí, s vědomím, že některé aktivity nelze jednoznačně přiřadit ani striktně oddělovat jednu od druhé. V první řadě je to základní činnost profesní samosprávy související s delegováním některých kompetencí ze strany státu. Zejména tedy dohled nad lékaři a vydávání licencí. Ale také organizace a garance celoživotního vzdělávání a právní podpora. Druhou oblastí je budování pozitivního obrazu lékařské komory a podpora společenského života lékařského stavu. Teprve zatřetí přichází v úvahu prosazování profesních zájmů lékařů.
V našem pojetí mezi prosazované profesní zájmy patří i zájmy ekonomické. Bylo by falešné, pokud bychom po členech komory vyžadovali plnění náročných podmínek a zároveň nebojovali za to, aby lékaři a lékařky měli pracovní podmínky, které jim umožní takto vysoké požadavky naplňovat. Tato naše snaha bývá trnem v oku politikům a kvůli tomu jsme museli legitimitu naší práce ve prospěch lékařů obhajovat opakovaně i u Ústavního soudu. Vždy jsme dokázali vyhrát, a díky tomu můžeme tedy hájit oprávněné zájmy svých členů i nadále.
Komora je samosprávná, nepolitická, stavovská organizace sdružující všechny lékaře a vykonávající nad nimi dozor. Samospráva však není libovůle, a komora tedy musí respektovat nejenom zákon, kterým byla zřízena, ale také ostatní součásti právního řádu České republiky.
Česká lékařská komora bezplatně řeší stížnosti pacientů a jejich příbuzných na lékaře, v jejichž zájmu je to, aby komora řešila co největší podíl všech stížností, a mohla tak své členy chránit například před skandalizací a kriminalizací.
Disciplinární systém komory je v zásadě dvoustupňový, kdy máme okresní revizní komise (vyšetřující orgány) a čestné rady (lékařské soudy) a centrální orgány. Kolegové mají k dispozici při rozhodování expertní posudky Vědecké rady a jejích oborových komisí a obdobný servis komora zajišťuje i pro své členy, kteří mohou posudky využívat třeba u soudu.
Komora samozřejmě nemá takové možnosti šetřit stížnosti, jaké má policie, které vždy budou vyhrazeny případy těch nejzávažnějších pochybení, může však trestat etická pochybení, případně odborná pochybení, u kterých nebyla prokázána tzv. příčinná souvislost s tragickým následkem. Veškerá rozhodnutí musí komora obhájit v případě potřeby před soudem.
Existence nezávislé profesní samosprávy je jednou z podmínek autonomie lékařského povolání. Kdyby neexistovala komora, dohlížel by na lékaře stát prostřednictvím svých úředníků patrně doplněných o aktivisty z řad pacientů. Současný stav je pro lékaře jistě výhodnější. Profesní nezávislost lékařů je důležitá pro bezpečnost pacientů a ochranu jejich práv. Česká lékařská komora je tedy užitečná nejenom pro lékaře, ale i pro jejich pacienty.