Jan Mečl: Pacient se v moderním zdravotnictví někdy ztrácí. Technologie nesmí nahradit lidský přístup

Co vás přivedlo k medicíně? A proč jste si následně vybral právě urologii?

K medicíně jsem inklinoval už od předškolního věku, samozřejmě i vlivem rodiny. Děda byl lékárník na malé vesnici, velmi vážený člověk, který lidem hodně pomáhal. Spolupracoval s místním lékařem a měl doma lékařské knihy. Rodiče byli učitelé a také mě podporovali. Vlastně celý svůj studijní život jsem směřoval k tomu, abych se dostal na medicínu, což tehdy nebylo jednoduché.
Po škole jsem nastoupil do České Lípy jako chirurg. Ředitel nemocnice chtěl, abych byl anesteziolog, ale podařilo se mi zůstat u chirurgie. O dva roky později se tam zakládalo urologické oddělení a jako nejmladší chirurg jsem na něj byl přidělen. A jsem za to dodnes rád.

Urologie vám tedy sedla?

Ano. Urologie je podle mě krásně někde mezi chirurgií a internou. Chirurg musí být rychlý a rozhodný, internista má zase prostor všechno promyslet, hledat další diagnózy a dělat hodně vyšetření. Urolog má v sobě obojí – chirurgickou i konzervativní část medicíny. A právě to se mi na tom oboru líbilo.

Ve zdravotnictví působíte od roku 1989. Jak se podle vás za tu dobu nejvíce proměnila každodenní práce lékaře?

Za sedmatřicet let jsem měl možnost poznat české zdravotnictví z různých úhlů – jako nemocniční lékař, primář, lékařský ředitel, ambulantní specialista nebo pohledem člena dozorčí rady VZP. Proměna zdravotnictví i celé společnosti je za tak dlouhou dobu zásadní.
Dříve jsme více spolupracovali a medicína byla jednodušší. Měli jsme také více času se něco naučit. Povolání jsem věnoval prakticky veškerý čas. Když jsem odešel odpoledne z nemocnice, nepřestal jsem přemýšlet o pacientech. Volal jsem často večer a o víkendech na oddělení a zajímal se, jak se daří pacientům, které jsem operoval. Vztahy mezi zdravotníky byly mnohem lepší než dnes. Vše bylo více osobní.
Moderní medicína samozřejmě přinesla obrovský pokrok a prodloužila život, ale zdravotnictví je dnes více průmyslové, někdy připomíná běžící pás. Pacient se v něm může ztrácet. Přitom lidská osobnost lékaře je podle mě nenahraditelná.
Proměnila se také ekonomická stránka. Zdravotnický rozpočet se za posledních deset let zhruba zdvojnásobil, ale nejsme dvakrát zdravější. Technologie a farmaceutický průmysl získávají obrovský prostor pro své zisky a na druhé straně zůstává otázka odpovídajícího ohodnocení zdravotníků. U mladých lékařů, ale také třeba u samostatných ambulantních specialistů je ekonomická situace na hraně udržitelnosti.

V předchozím rozhovoru pro Naše zdravotnictví jste mluvil o tom, že české zdravotnictví prošlo za posledních 35 let velkými změnami, ale zároveň zůstávají problémy, které se stále nedaří vyřešit. Co dnes považujete za největší systémovou překážku kvalitní péče o pacienty?

Péče o pacienty je v České republice kvalitní. Problém ale může být v její dostupnosti. Přístup ke kvalitnímu zdravotnictví by měl být pro všechny občany bez ohledu na bydliště stejný jak v Praze, tak na okraji republiky. Dlouhé objednací doby u pacientů s podezřením na nádor, ale třeba i u lidí trpících bolestí nebo zbytečně prodlužující pracovní neschopnost jsou toho typickým příkladem. Jiným problémem může být například převážení pacientů v terminálním stadiu do nemocnice, kde za tři dny zemřou na akutním lůžku, a předem bylo jasné, že akutní péče jim neprodlouží kvalitní život. Je proto nutné se zaměřit na kvalitu a dostupnost paliativní péče v terénu, ale také podpořit iniciativy s názvem „choosing wisely“.
Zdravotnictví je navíc výrazně politické téma. O jeho fungování nerozhodují lékaři, ale především politická reprezentace. Změny postupují pomalu, opatrně a často nedostatečně, aby nenaštvaly voliče.
Stačí se podívat na situaci v regionech. Pacient odejde z nemocnice s doporučením, aby si našel ambulantního specialistu, ale v místě jeho bydliště už ambulance další pacienty nepřijímají. To je problém, který se musí řešit systémově.

Kdy jste se rozhodl aktivně zapojit do České lékařské komory? Co vás k tomu původně přivedlo a co pro vás bylo hlavním důvodem, proč jste se stal nejen jejím členem, ale také předsedou okresního sdružení a později členem představenstva?

Celý život mám potřebu něco organizovat, dávat věci dohromady a posouvat je. V České lékařské komoře jsem se proto postupně začal zapojovat. V roce 2010 jsem se stal předsedou okresního sdružení v Liberci, předtím jsem působil v místním představenstvu.
V 90. letech byla mezi lékaři neskutečná aktivita a velké naděje, že se podaří lékařský stav prostřednictvím komory spojit. To mě tehdy nastartovalo. Dnes už jsem ve fázi, kdy bych byl rád, aby se mnohem více zapojili mladší. A mám radost, že se mezi nimi začíná po letech určité stagnace objevovat větší aktivita.

Ve svých vyjádřeních zdůrazňujete, že pouze jednota lékařského stavu může profesi dát odpovídající sílu. Co podle vás dnes lékaře nejvíce rozděluje a v čem by naopak měli dokázat vystupovat společně?

Myslím, že lékaři si někdy neuvědomují, jakou roli Česká lékařská komora v minulosti sehrála. Při akcích jako „Děkujeme, odcházíme“ nebo „Nebuď mýval“ komora lékaře výrazně podporovala, včetně účasti na obtížných jednáních s politiky. Právě komora se významně podílela na posunu příjmů lékařů. Zároveň se dnes zvedá nová vlna mladých lékařů, kteří chtějí něco dělat. Vidím v nich velkou naději. Jejich energie je někdy rychlejší, než by bylo potřeba, ale to k mladému věku patří. Úkolem starší generace je pomáhat jim, aby se zbytečně nezklamali.

Jedním z vašich cílů je zlepšovat vnímání ČLK mezi lékaři a lékařkami, zejména mezi nastupující generací. Proč podle vás část mladých lékařů komoru nevnímá jako instituci, která je zastupuje a hájí jejich zájmy?

Komora musí především pracovat a trpělivě vysvětlovat, co dělá. Je jediným zástupcem lékařského stavu, který připomínkuje zákony ve vnějším připomínkovém řízení. To je významná role. Zároveň existují různé skupiny, kterým slabší komora vyhovuje. Pokud je ale komora silná, může do legislativy skutečně zasahovat a hájit zájmy lékařů. Jedinečnost komory spočívá také v péči o etiku lékařského povolání. Komora garantuje, že lékařskou praxi vykonávají lidé, kteří splňují odborné požadavky. Posuzovat práci lékaře navíc nejlépe dokáže zase lékař, nikoliv státní úředník. Komora má také skvělé právníky.
Další významnou oblastí jsou stanoviska komory. Například v roce 2023 jsme přijali stanovisko k digitalizaci českého zdravotnictví, které je stále platné. Nyní se také snažím v představenstvu připravit nové stanovisko k umělé inteligenci. Chceme chránit pacienty i lékaře před možnými riziky a zároveň zachovat jedinečný vztah mezi lékařem a pacientem.

Jaké konkrétní cíle si v tomto funkčním období kladete? Co byste chtěl, aby se do jeho konce skutečně podařilo změnit nebo posunout?

Mou hlavní oblastí je digitalizace českého zdravotnictví, kam patří také umělá inteligence. Jsem členem Národní rady elektronického zdravotnictví a chci především předávat informace lékařům a kultivovat prostředí, ve kterém budou nové technologie zaváděny.
Dívám se na vše také z pozice ambulantního specialisty. Musíme si říct, co je možné, a co už nikoliv, aby povinnosti při zavádění změn v rámci elektronizace například nevedly k předčasnému ukončování praxí. Na vrcholu péče o zdraví musí zůstat lékař a jeho pacient. Technologie jsou nástroje. S tím souvisí také administrativa. Lékaři a sestry musí dělat především to, co dělat mají – pečovat o pacienty. Všechno ostatní se už dávno mělo přesunout na někoho jiného, pomoci mohou nové technologie.

Jak dnes hodnotíte směr, kterým se česká digitalizace ubírá?

Směr je správný a vzhledem k požadavkům EU je digitalizace nezbytná. Český stát už do digitalizace investoval značné prostředky a po zkušenostech s předchozími projekty bych si přál, aby nové systémy skutečně fungovaly tak, jak se deklaruje.
Lékaři ale musí dostat dostatek času, aby se s nimi seznámili a mohli je otestovat. A nesmíme zapomínat na peníze. Obnova počítačů, programů a jejich propojení něco stojí. Nemocnice na podobné věci mohou čerpat dotace, ale ambulantní sektor je na tom mnohem hůř.

Jak se díváte na plánované sdílení zdravotnické dokumentace a elektronické žádanky? Mohou podle vás zásadně zlepšit návaznost péče?

Mohou, ale musí se nejprve dobře vyzkoušet. Lékař potřebuje zjistit, že mu skutečně pomáhají. Pokud se do systémů pouze nasype velké množství laboratorních výsledků a dalších záznamů, není jisté, že je lékař všechny projde a využije.
Důležitá je také otázka informací, které dostává pacient. Nejsem například zastáncem představy, že pacient musí mít okamžitě v telefonu všechna svá zdravotní data. Může se dozvědět závažný nález dříve, než o něm má možnost mluvit s lékařem. Některé výsledky navíc mohou být klinicky nevýznamné, ale pacient jim nemusí rozumět a mohou ho zbytečně vystrašit.
Lékařská informace musí být srozumitelná a musí být jasné, co je pro pacienta důležité. Když pacient odchází od lékaře, zapamatuje si jen část toho, co mu řekl. Proto potřebuje pochopitelnou informaci o tom, co mu vlastně je, co ho čeká, jaké léky užívat, jaký režim dodržovat a kdy přijít na kontrolu.

Jednou z diskutovaných překážek jsou náklady digitalizace, které mohou být významnou zátěží především pro soukromé ambulance. Kdo by podle vás měl tyto náklady nést?

Pokud stát stanoví povinnost používat určité systémy, měl by řešit i jejich financování. Jednou možností je úhrada prostřednictvím zdravotních pojišťoven, například vytvořením nových kódů. Další možností jsou třeba dotace. Zatím ale není jasné, konkrétně jak, kolik a kdy se tyto peníze dostanou k jednotlivým poskytovatelům. A právě na to upozorňujeme.

Moderní technologie mohou zdravotnictví výrazně pomoci, ale současně ho činí zranitelnějším. Jak bychom měli nastavit rovnováhu mezi digitalizací, bezpečností dat a schopností poskytovat péči i v případě technického selhání?

Bezpečnost zdravotních dat je mimořádně důležitá. Když někdo získá přístup k bankovnímu účtu, může člověk přijít o peníze. Když uniknou zdravotní data, může to člověku změnit život. Mohou být zneužita například při uzavírání pojištění nebo v práci.
Stoprocentně bezpečný systém neexistuje. Vždy v něm bude určitá role lidského faktoru. Nemocnice mají pro kybernetickou bezpečnost větší možnosti, ale v terénu je situace složitější. Malá ambulance si například nemůže dovolit stejné zabezpečení jako velká nemocnice.
Zároveň musíme počítat s tím, že kybernetické útoky budou součástí moderního zdravotnictví. Papírová kartotéka může shořet, elektronická data mohou být napadena. Třeba zálohování dat v některých ordinacích neodpovídá všem požadavkům. To neznamená, že se digitalizaci máme vyhnout, ale že s těmito riziky musíme počítat a minimalizovat je.

Po letech práce v nemocnici, vedení urologického oddělení i působení v soukromé ambulanci dnes dobře znáte různé části zdravotnického systému. Co vás stále drží v aktivní práci pro české zdravotnictví?

Já jsem optimista. Znám spoustu problémů systému, ale věřím, že se věci mohou posouvat. A také mám pocit, že ještě můžu pomoci. Když se dnes podívám zpátky, mohl bych si říct, že už mám skoro hotovo. Můj syn se stal lékařem, letos promoval, a to je pro mě velkou radostí.
Kolegyně a kolegové, kteří přijdou po nás, budou jednou možná léčit i mě. A já bych si přál, aby byli lepší než my a aby na nás byli hodní. A aby mě třeba jednou, až to budu potřebovat, drželi za ruku.