Jak zaplatit zdravotní péči

Peníze investované do zdravotní péče se společnosti vrátí na vyšším výběru daní, ale i prostřednictvím úspor na nemocenských a sociálních dávkách.
Výdaje na zdravotnictví v ČR tvoří 8,80 procenta HDP a jsou hluboko pod průměrem EU 27, který je 10,24 procenta (Health at a Glance 2024). Zdravotnictví není perpetuum mobile a bez peněz fungovat nemůže. Většina občanů považuje zachování dostupnosti kvalitní a bezpečné zdravotní péče za jeden z hlavních úkolů vlády.
Politici rádi slibují nemožné. Například že ekonomické problémy vyřeší digitalizace, tedy poté, co její ekonomický přínos konečně převáží dosavadní zvýšené náklady. Nevyřeší. Digitalizace je nezbytná, ale nevyčaruje ani doktory, ani chybějící miliardy.
Desítky miliard nemůže zajistit ani zvyšování spoluúčasti pacientů, což je beztak pro většinu společnosti nepřijatelné. Přímé platby, které jsou u nás již dnes na evropském průměru, nespravedlivě zatěžují pouze část populace, a to především lidi staré a nemocné, kteří většinou nemají peněz nazbyt. Diskuse o připojištění nejsou příliš smysluplné, neboť nikdo není schopen definovat standard zdravotní péče, a vyčlenit tedy dostatečné množství výkonů mimo pokrytí veřejným zdravotním pojištěním. Zkrátka není nač se připojišťovat. Lepší ubytování či stravu v nemocnicích si zájemci zaplatí v hotovosti.
Nejjednodušším způsobem, jak zajistit ekonomickou stabilitu, je zvýšení zdravotního pojištění ze současných 13,5 procenta (4,5 procenta platí zaměstnanec + 9 procent platí zaměstnavatel) na 15 procent (5 procent by platil zaměstnanec + 10 procent by platil zaměstnavatel).

Nejschůdnější cestou, jak zajistit ekonomickou stabilitu, je zvýšení zdravotního pojištění

Odvod na zdravotní pojištění byl na 13,5 procenta v podstatě náhodně nastaven před více než 30 lety a nezměnil se, bez ohledu na proměny naší společnosti a vývoj lékařské vědy. Dnes totiž máme úplně jinou populaci než tenkrát. Medián věku se v ČR zvýšil z 36 let na 44 let. Zestárli jsme o osm let, přičemž platí, že větší počet starších lidí trpí větším množstvím chronických chorob, které medicína sice dovede lépe léčit, čímž se životy pacientů prodlužují, je to však drahé. Za 30 let se rovněž zásadním způsobem proměnila medicína, která je dnes mnohem intenzivnější. Doba hospitalizace pacientů v nemocnicích se zkracuje, a to umožňuje snižovat počty akutních lůžek. Zároveň však roste potřeba kvalifikovaného zdravotnického personálu, především lékařů, a zdravotníky je třeba zaplatit. Každý nový lék je vždy dražší než ty staré, každý nový přístroj a metoda jsou vždy dražší než postupy předcházející. Z výše uvedených důvodů musí ve všech vyspělých zemích růst výdaje na zdravotnictví (investice do zdraví) rychleji než o míru inflace. Pokud tomu tak nebude, tak buď bude medicína zaostávat, nebo se bude zhoršovat dostupnost zdravotní péče zejména pro ekonomicky zranitelnou část populace. ČR není žádnou výjimkou.
Zvýšení zdravotního pojištění je občanům dobře vysvětlitelné opatření, které se spravedlivě dotkne všech a přitom nikoho příliš nezatíží. Obdobně by se zvýšila též platba za tzv. státní pojištěnce, tedy i stát by platil místo současných 13,5 procenta z příslušného vyměřovacího základu rovněž 15 procent.
Zároveň je vhodné zajistit, aby přiměřené pojistné platily také osoby samostatně výdělečně činné. V ČR je rozdíl mezi tím, co platí zaměstnanci a jejich zaměstnavatelé, a tím, co odvádí OSVČ, jeden z největších v EU. Je třeba narovnat vyměřovací základy pro pojistné.
Samozřejmě je možné, že stát takříkajíc vezme celou tíhu na sebe a vláda pouze zvýší platbu za státní pojištěnce. Jde o řešení rychlé a vyzkoušené, které se osvědčilo například v době covidové epidemie. Vláda by se musela jen vyrovnat s kritikou, že zvyšuje schodek státního rozpočtu. Ten se však stejně bude prohlubovat kvůli rostoucím výdajům na obranu.
Valorizační automat navedený současnou vládou, který není nic jiného než „poukázka na trvalou chudobu českého zdravotnictví“, je v každém případě třeba změnit nebo zrušit.
Samotnou platbu za státní pojištěnce jako systém je však nutné zachovat. Návrhy na její zrušení jsou nesmyslné. Tento systém zajišťuje stoprocentní úhradu zdravotním pojišťovnám, a to při minimálních transakčních a administrativních nákladech. Jakákoliv změna by vytvořila skupinu neplatičů a zvýšila by náklady na obslužnost takového systému. To, co by stát na jedné straně ušetřil, to by musel na druhé straně zaplatit na nutném růstu důchodů a veškerých sociálních dávek a na daňových úlevách.
Zdravotní daň na tabák, alkohol, sladké nápoje, tedy tzv. daň z neřestí, může být zajímavým doplňkovým zdrojem příjmů, pokud bude její výnos směřovat do zdravotnictví. Sama o sobě sice nemůže přinést dostatečné finanční prostředky, ale je společnosti dobře vysvětlitelná. Ten, kdo si své zdraví dobrovolně poškozuje, ten si touto daní předplácí svoji vyšší nemocnost a drahou léčbu. Je to spravedlivé. Navíc vyšší zdanění a tím i zdražení vede k nižší spotřebě a tím ke zlepšení zdravotního stavu populace, což je náš cíl. Samozřejmě za předpokladu, že bude daň vybírána a nebude docházet k daňovým a celním únikům.
A na konec úmyslně nechávám dobrovolné připojištění formou alokace určitého procenta daní na úhradu doplatků za péči v budoucnosti. Šlo by o jediný schůdný a smysluplný způsob, jak zavést nějakou formu připojištění. Lidé v produktivním věku by si dopředu platili proto, aby v době nemoci a stáří nemuseli platit doplatky za léky, za zdravotní pomůcky, případně měli nárok na vyšší standard zdravotně-sociálních služeb. Výhodou je to, že peníze získá systém nyní, ale výdaje jsou odkládány do budoucna. Rizikem je důvěryhodnost takového systému. Občané se možná budou bát toho, že o své peníze přijdou kvůli budoucím politickým rozhodnutím. Je třeba ale připomenout, že připojištění nikdy nemůže být rozhodujícím zdrojem peněz pro zajištění ekonomické udržitelnosti našeho zdravotnictví. Současný solidární systém je jednou z hlavních výhod zdravotnictví v ČR. A o tu bychom neměli přijít.