Infekce přenášené klíšťaty: co je důležité pro každodenní praxi

1. Lymeská borrelióza: co je a co není borrelióza

První přednášku přednesl MUDr. Matúš Mihalčin, Ph.D., z Kliniky infekčních chorob Fakultní nemocnice Brno a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Její praktické těžiště vystihoval už podtitul „Co je a co není borrelióza“. Pro klinické rozhodování je totiž podstatné nejen znát typické manifestace infekce, ale také rozpoznat situace, kdy pozitivní laboratorní nález nebo nespecifické obtíže samy o sobě diagnózu lymeské borreliózy nepodporují. Prezentace vycházela z českého doporučeného postupu z roku 2018 a připomněla také americká doporučení IDSA/AAN/ACR z roku 2020 a recentní německá a francouzská doporučení z roku 2025.

Přenos a časový průběh onemocnění

Lymeská borrelióza je infekce přenášená klíšťaty. V prezentaci byl zdůrazněn výhradní význam klíšťat pro přenos a současně odmítnuta představa, že by relevantním vektorem mohli být komáři. Experimentální práce podle prezentovaných údajů ukazují, že borrelie se při sání komára nepřenášejí z kapilár do jeho těla, v jeho střevě rychle zanikají a experimentální přenos nevedl k infekci člověka. Pro šíření infekce jsou významná různá vývojová stadia klíštěte, tedy nejen dospělci, ale také larvy a zejména nymfy.
Klinický průběh lze zjednodušeně členit na časné lokalizované, časné diseminované a pozdní diseminované stadium. V prezentaci byly orientačně uvedeny časové milníky kolem 7. dne, 30. dne a u pozdních forem šest měsíců a více. Toto členění je užitečné především proto, že pravděpodobnost jednotlivých klinických projevů a výtěžnost laboratorní diagnostiky se v průběhu času mění.

Erythema migrans je klinická diagnóza

Nejtypičtějším projevem časné lokalizované infekce je erythema migrans. Zcela zásadní praktické sdělení znělo: u typického erythema migrans se sérologie nevyšetřuje. Protilátková odpověď může být v této fázi ještě negativní a laboratorní výsledek proto diagnózu nepotřebně komplikuje. Naopak u dalších kožních forem – erythema migrans multiplex, borreliového lymfocytomu nebo acrodermatitis chronica atrophicans – již může sérologie pomoci. Praktické je současně odlišovat erythema migrans od prosté lokální reakce v místě přisátí či poštípání členovcem.

Neuroborrelióza: typický je bolestivý radikulární syndrom

V evropských podmínkách je pro neuroborreliózu typická zejména bolestivá radikulitida spinálních nervů, která byla v prezentaci uvedena u více než 70 % případů. Při neléčeném průběhu se mohou následně rozvinout parézy a parestezie. Při postižení hlavových nervů dominuje n. facialis, který podle prezentovaných údajů tvoří přibližně 80–90 % paréz hlavových nervů. U dětí se může neuroborrelióza manifestovat meningitidou, uvedenou přibližně u 30 % případů. Myelitida, encefalitida nebo izolovaná neuritida periferních nervů patří naopak k velmi vzácným manifestacím.

Důležitým praktickým důsledkem je, že izolované parestezie, dysestezie nebo polyneuropatie nejsou samy o sobě specifickými projevy lymeské borreliózy. U neurologických obtíží je proto potřeba vyžadovat klinickou kompatibilitu s definovanou formou neuroborreliózy a současně aktivně zvažovat alternativní vysvětlení.

Artritida a karditida: diagnóza musí odpovídat klinickému obrazu

Borreliová artritida patří mezi dobře definované manifestace infekce. Chronické degenerativní potíže či artróza kloubu nejsou projevy lymeské borreliózy. U perzistujících kloubních obtíží po adekvátní antibiotické léčbě byla v prezentaci zmíněna možnost dalšího revmatologického přístupu, včetně užití DMARD.
Borreliová karditida se typicky projevuje atrioventrikulární blokádou prvního až třetího stupně, která může rychle progredovat. Někdy mohou být přítomny také známky myoperikarditidy. Diagnóza je v této situaci do značné míry per exclusionem a při odpovídající klinické suspekci je možné zahájit léčbu ještě před definitivním potvrzením. Naopak fibrilace síní nebyla v prezentaci uváděna jako typický projev borreliové karditidy.

Nespecifické obtíže nejsou důkazem borreliózy

Výrazná část přednášky byla věnována situacím, ve kterých je borrelióza často nadhodnocována. Samostatný kognitivní deficit, chronické psychiatrické syndromy, únava, parestezie, dysestezie, polyneuropatie či artróza nejsou specifickými projevy lymeské borreliózy. Stejně tak nelze bez dalších typických příznaků uzavřít jako borreliózu jakékoli oční postižení, myositidu či vaskulitidu. Takový přístup chrání pacienta před chybnou atribucí dlouhodobých obtíží infekci a před opakovanými, neindikovanými kúrami antibiotik.

Léčba a nejčastější chyby

Mezi základní perorální možnosti léčby byly uvedeny doxycyklin 200 mg denně, amoxicilin 500–1000 mg třikrát denně a fenoxymetylpenicilin 1,5 milionu IU třikrát denně. U doxycyklinu bylo připomenuto, že není nezbytné rozdělení do dvanáctihodinových intervalů, lék je vhodnější užívat s jídlem a je nutné myslet na interakci s vápníkem, hořčíkem a železem i na fototoxicitu. Jako další alternativy při nemožnosti použití preferovaných antibiotik byly zmíněny klarithromycin, cefuroxim nebo amoxicilin/kyselina klavulanová. Ceftriaxon intravenózně zůstává jednou z možností u neuroborreliózy, i když v této indikaci je možné užít i doxycyklin, a někdy i u kloubních forem. Délka léčby byla v prezentaci shrnuta orientačně na 10–14 dnů u kožních forem a tři až čtyři týdny u ostatních forem.

Protilátky nejsou markerem úspěchu léčby. Jejich koncentrace nekoreluje s aktivitou, délkou ani tíží borreliózy a významný pokles může nastat až po měsících či letech. Z toho vyplývají tři praktická „ne“: nevyšetřovat odstraněné klíště s očekáváním klinického rozhodnutí, nepodávat rutinní antibiotickou profylaxi po odstranění nasátého klíštěte a neléčit samotnou sérologickou pozitivitu. Za nejčastější chybu byla označena diagnóza založená na izolované pozitivitě IgM. Pokud symptomy trvají šest týdnů a déle, očekává se při skutečné infekci odpovídající IgG odpověď.

2. Další infekce přenášené klíšťaty: od klíšťové encefalitidy k neoehrlichióze

Druhá přednáška, kterou přednesl MUDr. Milan Trojánek, Ph.D., z Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny 2. LF UK a FN Motol a Homolka, rozšířila pohled za hranice lymeské borreliózy. V českých podmínkách je klíčovým vektorem Ixodes ricinus. Vyskytuje se v Evropě, na Blízkém východě a částečně v severní Africe, preferuje vlhké a teplé biotopy a typicky se nachází na loukách, okrajích lesů a v lesích s výrazným bylinným či keřovým patrem. Vývoj probíhá přes larvu, nymfu a dospělce a podle podmínek může trvat jeden až čtyři roky. Krev u dospělců sají pouze samice.
Spektrum patogenů přenášených I. ricinus je široké a po sání klíštěte může dojít k přenosu tularémie, anaplazmózy, rickettsiózy, neoehrlichiózy, infekce vyvolané Borrelia miyamotoi a dalších. Pro klinickou praxi z toho plyne jednoduché pravidlo: nevysvětlený febrilní stav po přisátí klíštěte není automaticky borrelióza ani klíšťová encefalitida.

Klíšťová encefalitida: nejvýznamnější aseptická neuroinfekce přenášená klíštětem

Klíšťová encefalitida byla v prezentaci označena za jednu z nejvýznamnějších arboviróz v České republice a za nejvýznamnějšího původce aseptických neuroinfekcí na našem území. Původcem je RNA virus z čeledi Flaviviridae. Rozlišují se evropský, sibiřský a dálněvýchodní subtyp. Rezervoárem jsou zejména lesní a polní hlodavci a další volně žijící savci; význam mohou mít také ovce a kozy. Přenos probíhá zejména sáním klíštěte, ale možný je i alimentární přenos po konzumaci tepelně neupraveného mléka nebo mléčných výrobků.
Klinicky může infekce proběhnout inaparentně, abortivně pouze první viremickou fází nebo jako neuroinfekce v meningitické, meningoencefalitické či meningoencefalomyelitické formě. Inkubační doba byla v prezentaci uvedena nejčastěji 3–8 dnů, s možným prodloužením až na 21 dnů.

První fáze: sérologie může být negativní

První, viremická fáze se typicky projevuje zvýšenou teplotou až horečkou, únavou, nechutenstvím, bolestmi hlavy, kloubů a svalů. Laboratorně lze nalézt leukocytopenii, mírnou elevaci CRP a hepatocelulární lézi. Trvá přibližně dva až sedm dnů a následně spontánně ustupuje. Přibližně u třetiny nemocných může první fáze chybět a onemocnění se projeví rovnou fází neurologickou. Zásadní diagnostickou informací je, že během první fáze bývá sérologie klíšťové encefalitidy negativní. Pacient současně nemá klinické známky neuroinfekce, a pokud je jeho stav jinak stabilní, nevyžaduje z tohoto důvodu hospitalizaci; indikována jsou režimová opatření a symptomatická léčba.

Druhá fáze a závažné neurologické formy

Druhá fáze se projevuje opětovným vzestupem teploty, výraznější bolestí hlavy, nechutenstvím, světloplachostí, nauzeou a zvracením a rozvojem meningeálního syndromu. Ten je klinickým souborem subjektivních příznaků a objektivních známek vyplývajících z dráždění mozkomíšních plen, zvýšeného intrakraniálního tlaku a iritace nervových kořenů. Subjektivně dominují bolesti hlavy, nauzea, zvracení, foto- a fonofobie, objektivně známky meningeálního dráždění. Je však nutné pamatovat, že meningeální syndrom není etiologickou diagnózou a může mít infekční i neinfekční příčiny.
Meningoencefalitická forma přidává poruchy funkce mozku. Typická může být kombinace mozečkových a extrapyramidových příznaků, bradypsychie, zmatenost, somnolence až porucha vědomí, třes rukou, brady, dolní čelisti, jazyka nebo víček, poruchy taxe, hypermetrie či adiadochokineza a obrny hlavových nervů. Meningoencefalomyelitická forma navíc postihuje motorické neurony předních rohů míšních. Nejčastěji bývá postižen svalový pletenec pažní, přičemž obrna se může manifestovat i v časné rekonvalescenci, například přibližně tři týdny po začátku onemocnění. Úprava bývá pomalá a může trvat měsíce.
Specifická antivirová léčba není k dispozici. Terapie je symptomatická a podpůrná, u závažných stavů může zahrnovat antiedematózní léčbu, kortikosteroidy a resuscitační péči. Nejdůležitější specifickou prevencí je očkování inaktivovanými vakcínami; prezentace zároveň připomněla, že očkovat lze v průběhu celého roku.

Anaplazmóza: horečka, cytopenie a elevace jaterních testů

Lidská granulocytární anaplazmóza je způsobena intracelulární bakterií rodu Anaplasma. Inkubační doba byla v prezentaci uvedena obvykle kolem 12 dnů od přisátí klíštěte. Průběh může být asymptomatický, ale také podobný nespecifickému horečnatému onemocnění. Klinicky se mohou objevit bolesti hlavy a břicha, zvracení, lymfadenopatie, hepatosplenomegalie nebo petechiální exantém. Pro diagnostické uvažování jsou užitečné laboratorní nálezy leukocytopenie, trombocytopenie a elevace jaterních testů. V léčbě byl uveden doxycyklin 100 mg po 12 hodinách po dobu jednoho až dvou týdnů.

Tularémie: lokální léze a regionální lymfadenopatie

Tularémie může po expozici klíštěti vytvořit klinicky velmi odlišný obraz od běžně očekávané borreliózy. V prezentované kazuistice měl 33letý dosud zdravý muž klíště v pubické oblasti, následně erytematózní až flegmonózní lokální lézi a zvětšující se spádovou tříselnou uzlinu. Přibližně deset dnů po expozici se přidaly subfebrilie, noční pocení a únava. Amoxicilin/kyselina klavulanová byl bez efektu. Při následném vyšetření byla patrná drobná krusta v místě expozice a výrazná inguinální lymfadenopatie, bez generalizované lymfadenopatie nebo hepatosplenomegalie. Taková kombinace lokální vstupní léze a regionální lymfadenopatie je důležitým vodítkem.
Diagnostika může využít sérologické metody a přímý průkaz mikroskopií, kultivací nebo PCR. Při požadavku na kultivační vyšetření je nezbytné laboratoř informovat o podezření na Francisella tularensis vzhledem k riziku laboratorní nákazy. Léčba se řídí klinickou formou a poddruhem. U uzlinové formy způsobené F. tularensis subsp. holarctica byly jako lék volby uvedeny doxycyklin či fluorochinolony, zejména ciprofloxacin, s nižším rizikem relapsu než u doxycyklinu, aminoglykosidy nejsou pro tuto formu preferované.

Borrelia miyamotoi: návratná horečka bez erythema migrans

Borrelia miyamotoi patří mezi borrelie působící návratné horečky. Důležitou biologickou odlišností je možnost transovariálního přenosu v klíštěti, takže infekční mohou být již larvy. Klinicky se nemoc nejčastěji manifestuje akutní horečkou, zimnicí, cefaleou, myalgiemi, artralgiemi a výraznou únavou. Mohou se opakovat febrilní ataky, zatímco erythema migrans obvykle chybí. U imunokompromitovaných pacientů je možná meningoencefalitida.
Nejpřínosnější je PCR z krve v akutní febrilní fázi. Sérologie je méně dostupná a méně specifická. Léčbou je doxycyklin, u neuroinfekce obvykle ceftriaxon. Po zahájení léčby může vzniknout Jarischova–Herxheimerova reakce. Infekce je popsána v Evropě, Asii i Severní Americe a pravděpodobně zůstává poddiagnostikována.

Neoehrlichia mikurensis: myslet na ni zejména u imunokompromitovaných a při trombózách

Neoehrlichia mikurensis je intracelulární bakterie, kterou v Evropě přenáší především Ixodes ricinus, rezervoárem jsou zejména hlodavci. Z klinického hlediska je zásadní výrazně vyšší riziko závažného průběhu u imunokompromitovaných pacientů, zejména při B-buněčných malignitách, B-depleční terapii nebo po splenektomii.
Klinicky se může objevit prolongovaná nebo relabující horečka, zimnice, noční pocení, myalgie, artralgie a někdy exantém. Mimořádně důležité jsou vaskulární a tromboembolické komplikace: tromboflebitida, hluboká žilní trombóza, plicní embolie nebo TIA. Vzácně může vzniknout těžká hyperinflamace až hemofagocytující lymfohistiocytóza. Laboratorně bývá zvýšené CRP, neutrofilní leukocytóza a anémie. Diagnóza se opírá o PCR z EDTA plné krve; běžné hemokultury bývají negativní a rutinní sérologie není dostupná. Léčbou je doxycyklin, alternativně byl úspěšně použit rifampicin. Praktickou pomůckou z přednášky je situace „FUO + imunokompromitace, zejména anti-CD20 + trombóza + expozice klíšťatům“ – tehdy je vhodné na N. mikurensis aktivně myslet.

Rickettsiózy a nově rozpoznávané patogeny

Rickettsia helvetica a Rickettsia monacensis jsou intracelulární bakterie přenášené klíšťaty. Klinický obraz bývá nespecifický: horečka, cefalea, myalgie a únava, někdy makulopapulózní exantém. Eschara nemusí být přítomna. U R. helvetica byly popsány febrilní stavy s exantémem i bez něj, vzácně meningitida či meningoencefalitida a také karditida nebo perimyokarditida, i když kauzální význam některých starších asociací zůstává nejistý. R. monacensis způsobuje velmi vzácně dokumentovanou humánní infekci, typicky febrilní syndrom s exantémem nebo bez něj. V časné fázi lze využít PCR z krve nebo z léze či eschary, následně sérologii, kterou komplikuje významná zkřížená reaktivita. Léčbou je doxycyklin.
Prezentace zmínila také Alongshan virus, patřící mezi jingmenviry. Byl poprvé popsán v Číně v roce 2017. Klinicky může způsobit horečku, cefaleu, myalgie či artralgie a únavu, někdy exantém nebo nauzeu; vzácně byly popsány neurologické nebo těžké systémové projevy. Diagnostika je založena zejména na molekulárních metodách, specifická léčba ani vakcína nejsou k dispozici a skutečný význam tohoto patogenu pro humánní medicínu v Evropě zatím není jasný.

Význam má i měnící se geografický výskyt klíšťat. Hyalomma marginatum může přenášet například virus krymsko-konžské hemoragické horečky a rickettsie R. aeschlimannii či R. sibirica mongolitimonae. Závěrečné sdělení proto akcentovalo cestovatelskou anamnézu a přesné místo expozice. Epidemiologii ovlivňuje klima, migrace zvířat i změny rozšíření jednotlivých druhů klíšťat.

3. Diagnostika infekcí přenášených klíšťaty: sérologie versus multiplexní qPCR

Třetí přednášku přednesla RNDr. Kateřina Kybicová, Ph.D., z Národní referenční laboratoře pro lymeskou borreliózu Státního zdravotního ústavu. Propojila epidemiologická data se současnými možnostmi laboratorní diagnostiky a ukázala, kde zůstává metodou první volby sérologie a kde může být významný přímý průkaz pomocí PCR.

Epidemiologie: borrelióza a klíšťová encefalitida dominují

Podle dat prezentovaných ze systémů ISIN a Epidat bylo v ČR dlouhodobě hlášeno přibližně 3 868 případů lymeské borreliózy a 680 případů klíšťové encefalitidy ročně. Lidská granulocytární anaplazmóza byla uváděna kolem pěti případů ročně a tularémie přibližně 59 případů ročně. Babesióza byla v prezentaci uváděna pouze u importovaných případů, rickettsiózy přibližně v počtu deseti případů za deset let a neoehrlichióza jen v jednotlivých případech. U Q horečky bylo uvedeno 14 případů za deset let a u bartonelózy přibližně 40 případů ročně. V prezentaci byl zároveň uveden souhrnný počet 11 386 hlášených případů nemocí sledovaných v tomto kontextu v roce 2025 a 5 320 případů za období leden až červen 2026.

Sérologie lymeské borreliózy: časování je zásadní

Sérologie zůstává u řady klíšťových infekcí metodou první volby. U lymeské borreliózy se však protilátky tvoří relativně pozdě: IgM přibližně ve třetím až čtvrtém týdnu a IgG v šestém až osmém týdnu. Příliš časný odběr proto může být falešně negativní, zejména u erythema migrans nebo časné neuroborreliózy. IgM odpověď navíc může být přechodná a podle prezentace až u poloviny případů může chybět. Další komplikací je vysoká séroprevalence v běžné populaci – až 20 % zdravých osob v ČR může mít protilátky – a dlouhodobé přetrvávání IgG i IgM po prodělané infekci.
Izolovaná IgM pozitivita je problematická také kvůli zkřížené reaktivitě. Včasné podání antibiotik může naopak utlumit syntézu protilátek a zabránit sérokonverzi. Výjimečně existují i séronegativní případy při nedostatečné imunitní stimulaci. Tyto skutečnosti vysvětlují, proč laboratorní nález nelze interpretovat bez časového a klinického kontextu.

Dvoustupňová diagnostika a interpretace antigenů

Standardem je dvoustupňová sérologická diagnostika. Prvním krokem je vyhledávací test založený na enzymové imunoanalýze nebo chemiluminiscenci; pozitivní a hraniční výsledky se následně konfirmují imunoblotem ve třídách IgM a IgG. U IgM může izolovaná reaktivita například proti OspC vznikat i při zkřížené reakci s jinými patogeny nebo autoimunitními antigeny. U IgG je důležitý například antigen VlsE, jehož reaktivita může přetrvávat déle než deset let po infekci. Při nejasném časném výsledku lze sérologii zopakovat s odstupem přibližně tří týdnů.

Sérologie u dalších infekcí

U lidské granulocytární anaplazmózy lze využít nepřímou imunofluorescenci s párovými séry v odstupu dvou až čtyř týdnů; za průkaz akutní infekce se považuje čtyřnásobný vzestup IgG titru. Interpretaci komplikuje pozitivita u zdravé populace, v prezentaci uvedená v rozmezí 15–20 %. Podobný princip párových sér a čtyřnásobného vzestupu IgG lze využít také u bartonelózy, kde je séroprevalence zdravých osob ještě vyšší, podle prezentace 25–33 %. U tularémie lze využít IFA, ELISA a mikroaglutinaci; u rickettsióz IFA a ELISA. U babesiózy lze sérologii doplnit mikroskopickým průkazem v krevním nátěru barveném podle Giemsy. U neoehrlichiózy komerčně dostupná sérologická diagnostika není.

Multiplexní qPCR: rychlý přímý průkaz několika patogenů

Multiplexní qPCR představuje možnost rychlé detekce několika klíšťaty přenášených patogenů v jednom vyšetření. Výhodou je vysoká senzitivita a specificita cílených metod a možnost detekovat původce přímo z krve pacienta v akutní fázi. Prezentace zmiňovala využití na infektologických pracovištích ve FN Motol a Homolka, FN Bulovka, FN Brno, FN Královské Vinohrady a ÚVN. Typickou indikací může být pacient s akutním horečnatým onemocněním, u kterého běžné příčiny nebyly prokázány a je přítomna relevantní epidemiologická anamnéza. Rychlý průkaz může umožnit časnější cílenou volbu antibiotické terapie.
Panel může zahrnovat Borrelia burgdorferi sensu lato – v prezentaci byly uvedeny cílové geny 16S, ospA a flaB – dále Borrelia miyamotoi, Anaplasma phagocytophilum, Rickettsia spp., Neoehrlichia mikurensis, Bartonella henselae, Francisella tularensis, Coxiella burnetii a Babesia spp. Současně bylo upozorněno na limitaci současného stavu: in-house metody nejsou standardizovány, PCR metodiky nejsou sjednoceny a komerční CE IVDR kity se mohou lišit citlivostí.

Konkrétní záchyty multiplexní qPCR

Za období duben 2025 až březen 2026 bylo podle prezentovaných dat vyšetřeno 180 vzorků krve, 25 vzorků mozkomíšního moku, pět vzorků uzliny či BAL a dva kožní stěry. Zachyceny byly například Borrelia burgdorferi sensu lato ve dvou krevních vzorcích a jednom vzorku CSF, Borrelia garinii v krvi, Anaplasma phagocytophilum ve dvou krevních vzorcích a Neoehrlichia mikurensis v jednom krevním vzorku. Rickettsia spp. byla zachycena v kožní biopsii. Francisella tularensis subsp. holarctica byla prokázána v krvi, CSF, uzlině a plicní tkáni. U jednoho krevního vzorku byla zachycena Rickettsiella massiliensis. Pozitivní výsledky se koncentrovaly zejména do období od května do září.

PCR u lymeské borreliózy: výtěžnost závisí na materiálu

PCR nelze u lymeské borreliózy interpretovat univerzálně. Její senzitivita významně závisí na typu klinického materiálu a použité metodice. V prezentaci byla uvedena senzitivita vyšší než 75 % v synoviu, více než 65 % u materiálu z erythema migrans a více než 75 % u acrodermatitis chronica atrophicans. V mozkomíšním moku se pohybuje přibližně mezi 15 a 50 %, s vyšší výtěžností u pacientů s trváním infekce kratším než šest týdnů a přítomnou pleocytózou. V krvi je senzitivita nízká, pod 10–20 %. Specificita PCR se blíží 100 %, přesto jsou možné falešně pozitivní i falešně negativní výsledky.
Data NRL pro lymeskou borreliózu z let 2014–2025 ukázala 92 pozitivních záchytů v CSF, především u časné neuroborreliózy, s detekcí B. garinii, B. bavariensis a méně často B. afzelii či B. burgdorferi sensu stricto. V synovii bylo 33 pozitivních záchytů u pozdní borreliové artritidy. V krvi bylo zaznamenáno 40 pozitivních záchytů u časné formy a v kožních biopsiích osm pozitivních záchytů v českém souboru; v prezentaci byl zmíněn také polský soubor s 32 pozitivními výsledky z 39 vzorků. Jeden záchyt byl popsán v myokardu.

Jak interpretovat výsledek PCR

Ani vysoce specifická molekulární metoda není sama o sobě synonymem klinické diagnózy. Pozitivní PCR borrelií například v synoviální tekutině nemusí vždy znamenat aktivní infekci a negativní výsledek infekci nevylučuje, protože množství spirochét v tkáních a tělních tekutinách může být nízké. Klíčová je proto správná indikace metody, volba biologického materiálu a interpretace ve vztahu ke klinickému obrazu.

Praktické závěry konference

Tři přednášky společně ukázaly, že největší chybou v diagnostice klíšťaty přenášených infekcí je příliš jednoduchá vazba mezi expozicí klíštěti, jedním laboratorním výsledkem a diagnózou. U lymeské borreliózy je nezbytné rozlišovat typické klinické formy od nespecifických dlouhodobých obtíží a neléčit samotnou přítomnost protilátek. U erythema migrans je rozhodující klinický obraz, nikoli sérologie. U časné klíšťové encefalitidy je naopak důležité vědět, že sérologie může být v první viremické fázi ještě negativní.
U horečky po přisátí klíštěte je vhodné aktivně pracovat s diferenciální diagnostikou zaměřenou i na další onemocnění jako je anaplazmóza, infekce B. miyamotoi, neoehrlichióza a další.
Laboratorní diagnostika se rychle rozvíjí. Sérologie zůstává základní metodou u mnoha nákaz, ale musí být správně načasována a interpretována. Cílená PCR a multiplexní qPCR umožňují časný přímý průkaz méně častých patogenů a mohou zásadně zkrátit cestu k etiologické diagnóze, zejména u akutně febrilních pacientů. Současně ale mají limity – výtěžnost závisí na biologickém materiálu, fázi onemocnění a konkrétní metodice.

Vybraná sdělení „do kapsy“

Typické erythema migrans je klinická diagnóza; sérologie v časné fázi nepomáhá a může být negativní.
Izolovaná pozitivita IgM bez odpovídajícího klinického obrazu je častým zdrojem chybné diagnózy lymeské borreliózy.
Protilátky po borrelióze mohou přetrvávat roky a jejich titr není parametrem úspěšnosti léčby.
První viremická fáze klíšťové encefalitidy může probíhat s negativní sérologií; neuroinfekce se rozvíjí až ve druhé fázi.
Horečka po klíštěti s leukocytopenií a trombocytopenií má vést k úvaze o anaplazmóze.
Lokální vstupní léze se spádovou lymfadenopatií je typickou situací, kdy je třeba myslet na tularémii.
Relabující horečka bez erythema migrans může být projevem infekce Borrelia miyamotoi.
FUO, anti-CD20 terapie nebo jiná významná imunokompromitace a trombóza jsou varovnou kombinací pro neoehrlichiózu.
Multiplexní qPCR může v akutní fázi zachytit několik patogenů současně, ale výsledek je nutné interpretovat podle typu vzorku a kliniky.
U každého neobvyklého případu je důležité zjistit nejen to, zda pacient měl klíště, ale také kde k expozici došlo.