Evropský soud pro lidská práva a ČLK jsou ve shodě
Česká lékařská komora nedávno vydala doporučení č. 1/2026 o postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní. Toto doporučení vychází z nálezu Ústavního soudu k této problematice, spisová značka I. ÚS 1594/22 ze dne 31. 7. 2023. Shodou okolností se v nedávné době stejnou problematikou zabýval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Medmoune proti Francii 55026/22.
Stanovisko Evropského soudu pro lidská práva je zcela v souladu jak s citovaným nálezem Ústavního soudu, tak s doporučením ČLK č. 1/2026. Potvrzuje, že pacient ani jeho rodina si nemůže vynucovat neindikovanou (a často ekonomicky náročnou) intenzivní péči, pokud není z lékařského hlediska indikována. Právní věta rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zní takto:
Ve věci Medmoune proti Francii se soud poprvé vyjádřil k možnosti ukončit život udržující léčbu v rozporu s dříve vysloveným přáním pacienta. Francouzskou právní úpravu, která lékařům umožňuje po provedení kolegiálního postupu neuplatnit dříve vyslovené přání, jež je zjevně nevhodné nebo neslučitelné se zdravotním stavem pacienta, soud vyhodnotil jako slučitelnou s právem na život podle článku 2 Úmluvy.
Pokud se lékař bude řídit doporučením ČLK č. 1/2026, bude mít jistotu, že postupuje v souladu s právem, a to i za situace, kdy nebude za všech okolností respektovat stanovisko rodiny nebo i dříve vyslovené přání pacienta. Je však třeba dodržet určitý postup, který vychází z doporučení komory i z citovaného nálezu Ústavního soudu. Nutno připomenout, že v něm Ústavní soud kriticky zhodnotil postup, kdy lékař bez dalšího dal pokyn „DNR“, tedy neresuscitovat, aniž si předtím zjistil stanovisko osob pacientovi blízkých, jakož i stanovisko kolegů a ošetřujícího personálu pečujícího o pacienta. Tím byla porušena tzv. participační práva, byť samotné rozhodnutí pacienta neresuscitovat a zbytečně neprodlužovat jeho utrpení bylo správné. Před rozhodnutím přejít z intenzivní léčby na léčbu již pouze paliativní a před rozhodnutím pacienta neresuscitovat je tedy třeba zjistit (a také dokumentovat ve zdravotnické dokumentaci) stanovisko pacienta, je-li schopen jej vyslovit. Případně jeho dříve vyslovené přání, pokud je k dispozici, stanovisko osob pacientovi blízkých, zejména těch, které pacient určil, i stanovisko personálu (lékařů, zdravotních sester, případně dalších zdravotníků, kteří o pacienta pečují), vzít je při rozhodování v úvahu a poté by vedoucí lékař nebo jím pověřený ošetřující lékař měl učinit rozhodnutí, zda nadále pokračovat v péči intenzivní, případně i kombinovanou s péčí paliativní, nebo přejít na péči pouze paliativní, včetně pokynu neresuscitovat pacienta.