Doktoři se mají lépe

Na rozdíl od právníků, kteří rychle pochopili, na jakých principech západní společnost stojí, a asertivně se přihlásili o adekvátní finanční ohodnocení své práce, naši předchůdci zaváhali. Tehdejší lídři lékařského stavu si o peníze pro zdravotníky neřekli. Nás ostatní tak svojí naivitou, tedy pokud nešlo o nic horšího, odsoudili do postavení proletářů, kterým má ke štěstí stačit to, že mohou od nevidím do nevidím za mizernou mzdu pomáhat nemocným.
Slušné pracovní podmínky mohli tenkrát naši předchůdci získat snadno a bezbolestně v rámci všeobecné transformace reálně socialistické ekonomiky v normální tržní hospodářství, jehož přirozeným atributem bývá dobré finanční ocenění kvalifikované a nenahraditelné práce, kterou ta naše nepochybně je. Poté, co se v devadesátých letech zafixoval ve společnosti názor, že zdravotníci mají být za chudáky, pro které práce není zdrojem obživy, ale životním posláním, staly se jakékoliv změny mnohem obtížněji dosažitelnými. Existenční závislost zdravotníků na obrovském množství přesčasové práce vyhovovala politikům, zdravotním pojišťovnám, pacientům, ale i podnikavcům, kteří se naučili ze zdravotnictví těžit.
Dnes, po dvaceti letech, jsou pracovní podmínky včetně finančního ocenění lékařů i dalších zdravotníků úplně jiné. Ne že by nebylo nadále co zlepšovat, ale nevolnický systém, ve kterém jsme museli v devadesátých letech za někdy tichého, jindy dokonce hlasitého souhlasu tehdejších koryfejů medicíny pracovat, by pro naše mladší kolegyně a kolegy, a nakonec i pro nás, byl dnes už zcela nepředstavitelný.

Díky trojici silných organizací na straně lékařů

Někdo by dodal: „Chvála Bohu.“ To by však nebylo spravedlivé vůči těm, kdo se o zlepšení našich profesních podmínek opravdu zasloužili. Situace lékařů se zlepšila především zásluhou trojice silných organizací, které stály a stojí na jejich straně.
V první řadě Lékařského odborového klubu, který spolu s kolegy založil David Rath. Tato nezávislá lékařská odborová organizace působila jako zjevení, když od svého počátku pracovala úplně jinak, než jak fungovalo, či spíše nefungovalo, komunistické ROH. Dovedně využívala výhody, které jí jako odborům nabízel právní řád, a v rámci boje za práva lékařů-zaměstnanců neváhala organizovat stávky či jiné sofistikovanější protestní akce, a to tak, že nikdy neprohrála. Jako odborová organizace, i když jde svým způsobem o elitní klub, má přirozeně blíže k levicovým politikům.
Druhou organizací, jež velmi efektivně využívala výhody dané tím, že hájí poměrně homogenní skupinu lékařů, která je dostatečně početná na to, aby se jí politici báli, ale přitom ne tak velká, aby její požadavky byly ekonomicky nesplnitelné, je Sdružení praktických lékařů. Formace podporovaná vlastní odbornou společností, která se chová jako odborová organizace části lékařů pracujících ve smluvním vztahu s pojišťovnami. Vzhledem tomu, že jde většinou o osoby samostatně výdělečně činné, mohou se, pokud toho nepožadují moc, spoléhat na podporu pravicových politiků, kteří se jinak odborářů štítí. Sdružení asertivně hájí zájmy svých členů v podstatě proti všem a je úspěšné.
Třetí, jistě nejdůležitější organizací bojující za lékaře, je Česká lékařská komora, která naopak hájí zájmy všech. Členství v komoře je povinné a jen díky tomu může naše profesní samospráva dohlížet na odbornost svých členů a dbát o to, aby lékaři respektovali odborná i etická pravidla. Pokud komora požaduje pro lékařích, aby plnili náročné požadavky, musí zároveň bojovat za to, aby doktoři měli pro výkon své práce adekvátní pracovní a ekonomické podmínky.
Komora má 60 tisíc členů, což propůjčuje jejím rozhodnutím a stanoviskům obrovskou autoritu. Současně však to, že komora hájí zájmy všech svých členů, její pozici paradoxně oslabuje. Komora totiž musí vyvažovat zájmy jednotlivých skupin lékařů, a její postoje tedy nemohou být příliš radikální nebo sobecké. Základním principem, ze kterého nemůžeme slevit, je pravidlo, že ČLK může podporovat či sama organizovat pouze takové akce, jejichž cílem je zlepšení podmínek pro všechny lékaře, případně pro část z nich, pokud ale požadavky nepoškozují jiné kolegy. Nikdy se nesnažíme urvat něco na úkor druhých.
Profesní lékařská samospráva samozřejmě musí spolupracovat se všemi zvolenými politiky na nejrůznějších úrovních. Zároveň si ale musí žárlivě střežit svoji stranickou nezávislost.