Doktore, mluvte se mnou

Ivana Karásková absolvovala Filozofickou fakultu v Olomouci, působí v MF Dnes a jejích magazínech, píše o medicíně, kriminalistice a sociální patologii a vydala několik knih. Ona sama přišla s medicínou – ke své smůle – do kontaktu opakovaně (neúspěšně operovaný jícnový reflux, v důsledku toho dysfagie a opakované zákroky).
Autorka zvolila místo planého teoretizování formu interaktivního textu, který může oslovit obě strany – lékaře i pacienty. Pečlivě zvolená témata probírá s deseti respektovanými lékaři, kteří se problematikou lékařské etiky zabývají. Do této publikace jí rozhovory poskytli internista Petr Bartůněk, chirurg Tomáš Šebek, gynekolog Luděk Fiala, záchranářka Katarína Veselá, chirurg Pavel Pafko, praktická lékařka Ivana Hodaňová, kardiolog Petr Neužil, gynekolog Petr Holba, odbornice na paliativní medicínu Kateřina Rusinová a psychiatr Radkin Honzák.
Dotazovaným lékařům je přes různé specializace společné to, že se zabývají problematikou etiky v medicíně a významem komunikace s pacienty. Na 197 stranách publikace diskutují mimo jiné

o následujících tématech:

• Každý pacient je originální příběh a nezaměnitelná osobnost.
• Dobrý lékař léčí nemoci, vynikající lékař léčí pacienta.
• Vést rozhovor s pacientem je umění. Ale když se podaří, přispívá to k léčebnému účinku.
• Přátelský a příjemný lékař a sestra jsou účinným placebem.
• Každá nemoc je psychosomatická. Každý lékař by proto měl být trochu i psycholog a psychiatr, každý lék by měl být provázen i lékařovou schopností vcítit se do nemocného. Lékař není totéž co opravář strojů.
• Proto Thomayer doporučoval „poslouchej pacienta, říká ti totiž diagnózu“. Neplatí, že na to není čas – lékařům se to bohatě vrátí v důvěře, lepší atmosféře i v rozhodnutích o tom, co pacient skutečně chce a potřebuje.
• Podle neurochirurga Beneše není nejtěžší nemocí demence, nýbrž samota. Současným hlavním problémem je osamělost, kdy lidé – nejen senioři – touží po sociálních kontaktech. Často je to dokonce i hlavní důvod, proč zajdou k lékaři – nemoc se vždycky najde.
• Značná část pacientů vlastně není nemocná, ale nešťastná. Proto by pacient neměl být jen číslo s diagnózou, každý lékařský zákrok by měl být provázen i lékařovou schopností se do nemocného vcítit.
• Je samozřejmě nutno se vše učit a trénovat. Nicméně během kariéry se pořád tváříme, jako by to šlo zvládnout bez učení, bez tréninku.

Je zřejmé, že po změně režimu začal místo paternalistického přístupu k nemocnému převládat přístup partnerský. Nicméně komunikace s pacientem ani dnes nepatří mezi priority lékařů, a i proto je více než potřebná také tato publikace.