Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Případ úmrtí pacienta, který opustil oddělení nemocnice a v objektu na odlehlém místě posléze zemřel
V minulosti jsme publikovali rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, podle kterého „nemocnice není věznice“, a nemůže tedy odpovídat za to, že pacient, u kterého nebyl důvod k omezení pohybu nebo zvýšenému sledování, svévolně odešel z oddělení a posléze zemřel na odlehlém místě v objektu nemocnice. Ústavní soud i Nejvyšší soud zaujaly stanovisko, že za těchto okolností nemůže nemocnice za tato úmrtí odpovídat, zejména proto, že pacient má právo volně se pohybovat až na případy, kdy je nutno pohyb ze zdravotních důvodů omezit, a není možné požadovat, aby personál příslušného oddělení neustále kontroloval, zda je, či není přítomen na pokoji, popřípadě zjišťoval, kde se právě nachází.
České soudy zdůraznily, že šlo o pacienta, kterého nebylo z diagnostických důvodů třeba zvláště sledovat, pacient byl oprávněn oddělení opustit a odejít třeba do kantýny nebo se setkat s blízkými osobami mimo oddělení. Osoby blízké zemřelému pacientovi podaly proti uvedeným rozhodnutím českých soudů stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten vydal dne 4. prosince 2025 rozsudek ve věci vedené pod čj.: 38342/2023, kterým dal v některých věcech stěžovatelům za pravdu a rozhodl o poskytnutí satisfakce nikoliv nemocnicí, ale státem. O tomto rozsudku byla vydána tisková zpráva, která byla v některých aspektech nepřesná a zavádějící. Tisková zpráva totiž neoddělila tvrzení stěžovatelů od samotného konstatování soudu k danému případu. Poukazovala tedy na to, co tvrdili především stěžovatelé, tedy na skutečnost, že pacient se jevil jako zmatený, nebyl přítomen u ranní vizity, nebyl přítomen ani v situaci, kdy byl volán k nějakému vyšetření, aniž na to personál reagoval. Posléze se pacient toulal na jiných odděleních nemocnice a pracovník ostrahy viděl, že je zmatený, ale nijak na to nereagoval. Po pacientovi bylo zahájeno pátrání až na základě naléhavých telefonátů a osobní účasti osob blízkých zemřelému pacientovi a byl objeven až za několik dní na odlehlém místě v areálu nemocnice, kde pravděpodobně umrzl. Tisková zpráva však především konstatovala důvody podání stížnosti, tak jak je formulovali stěžovatelé a jejich právní zástupci, nikoliv samotné důvody, pro které Evropský soud pro lidská práva rozhodl o tom, že stížnost je důvodná.
Co skutečně rozhodl Evropský soud pro lidská práva V bodu 54 uvedeného rozsudku Evropský soud pro lidská práva konstatuje, že jeho úvahy a rozhodnutí „by v žádném případě neměly být vykládány jako povzbuzování států k omezování volného pohybu hospitalizovaných pacientů. Soud opakuje, že z hlediska úmluvy je nejen přípustné poskytnout hospitalizovaným osobám maximální volnost pohybu, ale je také žádoucí, aby se co nejvíce zachovala jejich důstojnost a právo na sebeurčení“. V článku 59 rozsudku pak Evropský soud pro lidská práva konstatuje, že mu nepřísluší spekulovat o jakékoliv potenciální odpovědnosti dotyčné nemocnice ani o hypotetickém výsledku řízení, pokud by procesní otázky byly soudy řádně posouzeny, a domnívá se, že procesní nedostatky podkopaly schopnost řízení v projednávané věci zajistit řádné provedení příslušného legislativního a zákonného rámce určeného k ochraně práv na život pacienta. Evropský soud pro lidská práva pak zejména kriticky poznamenal, že řízení zahájené stěžovateli trvalo téměř dvanáct let a bylo poznamenáno opakovaným vrácením věci soudu I. stupně k novému projednání. Podle názoru soudu, skutečnost, že první rozsudek v dané věci byl vydán téměř pět let poté, co stěžovatelé zahájili řízení v kombinaci s následnými rozhodnutími o zrušení rozsudků nižších soudů, odhaluje určitý nedostatek pečlivosti a závažný nedostatek ve způsobu, jakým soudy přistupovaly k relevantním otázkám za konkrétních okolností projednávané věci. Navzdory relativní složitosti případu se soud domnívá, že řízení nebylo vedeno s přiměřenou rychlostí. Z toho lze vyvodit a konstatovat, že Evropský soud pro lidská práva ve skutečnosti vůbec nehodnotil otázku, zda nemocnice porušila, či neporušila nějaké své povinnosti ve vztahu k zemřelému pacientovi, ale konstatoval určitá pochybení v procesním řešení případu a zejména v délce řízení u soudů různých stupňů v České republice a právě z procesních důvodů uznal stížnost jako důvodnou a přiznal stěžovatelům právo na náhradu za újmu způsobenou na jejich právech, kterou bude hradit Česká republika, nikoliv příslušná nemocnice. Soud naopak zdůraznil, že mu „nepřísluší spekulovat o jakékoliv potenciální odpovědnosti dotyčné nemocnice ani o hypotetickém výsledku řízení“. Interpretace v tiskové zprávě, ze které by se dalo vyvodit, že Evropský soud pro lidská práva naopak usoudil, že nemocnice porušila své povinnosti, když umožnila pacientovi volný pohyb a nereagovala na skutečnost, že nebyl přítomen u vizity ani nebyl přítomen, když byl povolán k odbornému vyšetření, byla spíše citací samotné stížnosti, nikoliv rozsudku. Jak Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje, tento rozsudek by neměl být vykládán tak, že volnost pohybu a osobnostní práva pacienta by mohly či měly být v ústavním zdravotnickém zařízení jakkoliv omezovány. Podstata rozhodnutí českých soudů, že „nemocnice není věznice“, není v možnostech zdravotnického personálu neustále kontrolovat pohyb pacientů a není možno pacienty omezovat ve volném pohybu, není-li k tomu zdravotní důvod, zůstala rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva nedotčena a soud poukázal na jiné aspekty případu, které se týkají spíše činnosti soudů než činnosti nemocnice.
Doporučení Přesto však lze doporučit, aby v budoucnu do vnitřních řádů jednotlivých oddělení nemocnic byla zapracována povinnost pacienta, pokud se na delší dobu vzdaluje z příslušného oddělení, aby tuto skutečnost ohlásil zdravotnickému personálu. Vhodné by bylo i ve vnitřním řádu stanovit, že pacient je povinen být účasten u ranní vizity, nejsou-li vážné důvody k tomu, aby se vizity nezúčastnil. Pokud pak osoby blízké pacientovi s obavou sdělí zdravotnickému personálu, že pacienta nemohou kontaktovat ani na mobilní telefon a mají obavu o jeho osud, je třeba postupovat podle příslušných směrnic a zahájit potřebné úkony k zjištění, kde se pacient nachází a zda není jeho život či zdraví ohroženo. Nadále ovšem platí, že nemocnice skutečně není věznice a není v možnostech zdravotnického personálu kontrolovat, zda na jednotlivých pokojích jsou, či nejsou přítomni všichni pacienti a z jakých důvodů případně některý z pacientů přítomen není, s výjimkou případů, kdy je to nutné s ohledem na zdravotní stav pacienta a v té souvislosti jeho omezení ve volném pohybu nebo potřeba zvýšené kontroly. Bude-li ve vnitřním řádu poskytovatele zdravotní služby uvedena povinnost pacienta zúčastnit se ranní vizity a oznámit personálu vzdálení se z oddělení, pak nedodržení, případně opakované porušení vnitřního řádu zdravotnického zařízení je důvodem k ukončení péče o pacienta, kromě případů péče neodkladné. Navíc porušení povinnosti pacienta by nemělo jít z právního hlediska k tíži poskytovatele zdravotních služeb.
