Proč by měly sestry nahrazovat lékařky a lékaře?
Jedním z plánů staronového ministra zdravotnictví Mgr. Adama Vojtěcha je posílení kompetencí nelékařských pracovníků, a to, jak sám říká, ať se to lékařům líbí, nebo ne. Sebevědomí staronovému ministrovi nechybí. Jako právník by však mohl vědět, že by bylo hrubým porušením článku 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, pokud by lékařské činnosti byly svěřeny nelékařům, aniž by tomu předcházel odborný konsenzus představitelů státu a medicínské vědy, tedy zákonem zřízené České lékařské komory a příslušných odborných společností.
Na úvod je třeba zdůraznit, že práce ve zdravotnictví je ve většině případů prací týmovou a ve zdravotnickém týmu má každý své místo a úkoly odpovídající jeho kvalifikaci. Světová lékařská asociace (WMA) striktně rozlišuje dva případy. Na straně jedné sdílení kompetencí v rámci zdravotnických týmů, které v naprosté většině vede lékař. Tento vedoucí lékař rozhoduje o tom, jakou činností koho pověří, komu co svěří a jak budu nastavena pravidla kontroly, dohledu a spolupráce. Zároveň je to on, kdo nese konečnou odpovědnost. Na tento tradiční a prověřený způsob spolupráce jsme zvyklí a nenamítá proti němu nic ani naše komora.
Zcela jinou situací je však takzvaný převod kompetencí. Tedy situace, kdy lékaře plně nebo částečně nahrazuje jiný, méně kvalifikovaný profesionál. Tyto případy považuje WMA za akceptovatelné v nouzových situacích spojených například s živelními katastrofami nebo v extrémních podmínkách, případně ve velmi chudých a zaostalých zemích, které trpí katastrofálním nedostatkem lékařů. Když už není k dispozici lékař, je jistě lepší nějaký zdravotník než místní šaman. Toto naštěstí není náš případ, a vyvstává tedy otázka, proč právě převod kompetencí z lékařů na zaměstnance lékárenských řetězců nebo na vysokoškolsky vzdělané zdravotní sestry má být ministrovou prioritou.
Máme-li aktivitu pana ministra a lidí, kteří ho obklopili, hodnotit, je nezbytné pokud možno pravdivě odpovědět na otázku: „Proč?“ Proč taková revoluce ve zdravotnictví, které patří k nejlepším na světě a stále dosahuje při velmi nízkých nákladech výsledků srovnatelných se světovou špičkou?
Co je tedy cílem? Chce pan ministr zvýšit kvalitu lékařské péče? Pokud by tomu tak bylo, mohla by být revoluce namístě. Osobně si o tom však dovoluji pochybovat.
Je cílem pana ministra ušetřit peníze? A pokud ano, pak komu? Zdravotním pojišťovnám nebo velkým řetězcům, které by mohly ušetřit na personálu? Toto jedním z cílů nepochybně bude, ostatně sám pan ministr tvrdí: „Efektivitě by pomohlo, kdyby všechno nedělali doktoři, kteří jsou v systému nejdražší. Měli bychom posílit kompetence nelékařského zdravotnického personálu. Náš model, kdy je všechno koncentrováno na indikaci lékaře, je mimořádně neefektivní a drahý.“ Legislativní plán ministerstva odhaluje ještě více, tedy přímo záměr, aby „vzdělané sestry mohly samostatně provádět a interpretovat některá diagnostická vyšetření i předepisovat léky bez vědomí lékaře“.
Není ale také jedním z důvodů pouhá snaha zajistit „prestižnější“ práci vysokoškolsky vzdělaným sestrám, které dnes považují tradiční sesterskou práci s pacienty za něco pod svoji úroveň? I na tom asi něco bude.
Možná chce pan ministr jen řešit problém nedostatku lékařů, kteří stárnou, a ti mladí o práci v ambulancích nebo dokonce o provozování privátních praxí mnoho zájmu nejeví. Tohoto legitimního cíle by však šlo dosáhnout snáze a bez rizika zhoršení kvality a snížení bezpečnosti zdravotní péče jinými, méně revolučními cestami. V první řadě zvýšením počtu lékařů. A máme na stole další otázku. Proč plýtváme talentem a pílí nadaných studentek i studentů? Proč jim neumožníme vystudovat medicínu a stát se lékaři a lékařkami a místo toho se nám do systému dostávají oklikou přes jiná povolání a na doktory si chtějí hrát? Že by ve skutečnosti na zvládnutí cesty k lékařské promoci a atestacím schopnosti neměli?
Ale jsou i další legitimní otázky. Vedení České asociace sester by rádo zákonem svoji organizaci proměnilo v profesní komoru zdravotních sester, pokud možno s povinným členstvím. Pomiňme problém nehomogenity zdravotnických povolání, kterých je několik desítek a asi stěží by se všechna chtěla podřizovat dominanci úzké skupiny sester s magisterskými tituly, která volá po komoře, aby měla větší sílu v boji za své platy. Dobrá, ale opravdu stojí zdravotní sestry o absolutní odpovědnost, kterou dnes nesou lékaři, opravdu chtějí budovat samosprávu s disciplinárními orgány a kárným řízením? O tom dost pochybuji.
A nakonec mi dovolte položit otázku ze všech nejzásadnější. Přejí si pacienti, aby je místo lékařů léčili lékárníci nebo zdravotní sestry? Přejí si ty nejrůznější online „pohotovosti“ a léčení od AI? Určitě ne.
