Byl jste pasován Českou lékařskou komorou Rytířem lékařského stavu. Jak toto ocenění vnímáte?

Mísí se ve mně dva základní pocity. Zaprvé mě šokovalo, když jsem se to dozvěděl. A zadruhé si nejsem tak úplně jistý, jestli je ocenění zasloužené. Říkal jsem to i v mém proslovu – kolem mě, jenom v mém nejbližším okolí, a vůbec nevidím za hranice Prahy, je tolik lidí, kteří by si ocenění zasloužili. Takže z toho mám takový zvláštní, smíšený pocit.

Samozřejmě jste především lékařem, ale také spisovatelem, pedagogem a cestovatelem. Ve které roli jste se cítil vždy nejlépe?

Jednoznačně jako lékař. Toužil jsem po tomto povolání již od dětství. Měl jsem vlastně velké štěstí, protože v domě na Vinohradech, kde jsme bydleli, žil redaktor František Gel, což byla velmi výrazná novinářská osobnost. Zastupoval Československo u norimberského procesu a psal reportáže pro rozhlas. Jako malého chlapce mě využíval jako poslíčka s jeho příspěvky do Československého rozhlasu a za to jsem dostával odměnu v podobě možnosti si půjčit jeho knihy. A protože měl blízko k medicíně, půjčoval mi knihy právě z tohoto prostředí. Od Archibalda Josepha Cronina, Sinclaira Lewise, příběhy Ignáce Filipa Semmelweise, Roberta Kocha, Louise Pasteura… Byly to silné lidské příběhy, které mě formovaly a inspirovaly. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych dělal něco jiného než medicínu.

Vaše cesta na fakultu ale nebyla jednoduchá…

Nebyla. Můj otec byl úředník, ale měl velmi složitý osud. Za války byl vězněm koncentračního tábora a po návratu se už nikdy úplně nevzpamatoval. A hlavně, v roce 1951 nepodepsal nabízenou přihlášku do KSČ, takže krátce poté v akci „77 000 do výroby!“ ho zařadili právě tam. Rodina se tím dostala dlouhodobě do ekonomicky svízelné situace.

Na lékařskou fakultu jsem se tak napoprvé nedostal, a proto jsem nastoupil jako laborant do Ústavu hygieny, ale vzhledem k věku jsem byl povolán k základní vojenské službě. Měl jsem výhodu, že jsem byl zařazen do práce na vojenské ošetřovně v roli tzv. lapiducha. Nebyla to tedy pro mě obtížná vojna. Ale bohužel jeden politruk si na mě zasedl a jeho zášť se naplno projevila v posudku, který byl součástí mojí žádosti o studium na lékařské fakultě. Zaskočen byl i náčelník zdravotní služby útvaru, který se na onoho politruka díval se značným despektem, a rozhodl se jednat. V Praze osobně intervenoval v můj prospěch u vedoucího studijního oddělení děkanátu lékařské fakulty JUDr. Dufka, bohužel bezvýsledně. Místo studia jsem tak skončil v hutích na Kladně, kam jsem celý rok dojížděl z Prahy.

Ale tahle zkušenost měla ještě jeden důležitý rozměr – v takzvaném nultém ročníku, který jsem absolvoval souběžně s prací, jsem se seznámil se svou ženou. Ona si tehdy „vylepšovala posudek“ tím, že pracovala na horizontální vrtačce.

Cenzura frustrující a zároveň formující

Samotné studium už bylo poklidnější?

Studium samotné už probíhalo bez větších problémů, ale objevily se jiné komplikace. Začali jsme totiž vydávat studentský cyklostylovaný časopis Reflex, určený především pro potřeby fakulty. Jenže i to byla v té době citlivá záležitost. Každý výtisk se evidoval, jednotlivé blány měly své číslo a všechno muselo projít kontrolou takzvaného oddělení zvláštních úkolů.

Na jedné straně jsme měli nečekaný ohlas. Například Miroslav Holub, tehdy výrazná osobnost nejen vědecká, ale i literární, o nás napsal do velmi populárních „Literárních novin“, že jsme výborní, což nás samozřejmě povzbudilo a dodalo nám sebevědomí. Na druhé straně se ale našel někdo, kdo nás udal s tím, že naše texty nejsou v souladu se socialistickým duchem. A tak jsem začal s rukopisy docházet do Benediktské ulice na Ministerstvo vnitra, kde sídlila Hlavní správa tiskového dohledu a kde se rozhodovalo o tom, co smí vyjít a co ne. Člověk tam seděl, čekal, až se k jeho textům někdo dostane, a pak poslouchal, co všechno je špatně. Něco pustili, něco zamítli, často bez jasného důvodu.

Držíte i jedno zajímavé prvenství, když jste se podílel na vývoji systému TELSAR pro přenos EKG po telefonu.

Ano, to byl tehdy velký průlom. S kolegy z Ústavu inženýrského studia při ČVUT jsme vyvinuli systém, jenž umožňoval přenášet EKG na dálku – v podstatě šlo o ranou formu telemedicíny. Díky tomu bylo možné monitorovat pacienty, kteří měli arytmie, ale také pacienty s kardiostimulátory. Data se dala přenášet přes telefon přímo na koronární jednotku, což bylo na svou dobu opravdu výjimečné. A přitom to celé vzniklo z domácích součástek. Technici byli mimořádně šikovní.

Když se přesuneme do samotné lékařské praxe, pamatujete si na svou první službu na jednotce intenzivní péče?

Velmi přesně. Dokonce si pamatuji jméno pacienta, kterého přivezli s plicní embolií. Nebyli jsme si jistí, jestli jsme udělali všechno správně. Volal jsem kolegům ještě před půlnocí. Pocit odpovědnosti byl obrovský. Najednou jste to vy, kdo rozhoduje. Dlouho jsme si pak navzájem volali během služeb, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku.

Čeho se lékař bojí víc – chyby, nebo bezmoci?

Strach z chyby existuje vždy, ale postupně ustupuje. To, co je skutečně těžké, je bezmoc. Když víte, že už nemůžete nic udělat, a jen doprovázíte člověka ke konci života. To je něco tak frustrujícího, co vás nikdy úplně neopustí.

Byl právě humor způsobem, jak zvládat těžké situace?

Nešlo jen o úmrtí pacientů, ale vůbec o celé působení na intenzivní péči. To je prostředí, kde jste dnes a denně vystaveni stresu. Humor je jedním z mechanismů, jak ho zvládnout. Sbíral jsem lékařské historky už jako student a postupně mi je posílali kolegové z celé republiky. Některé jsou opravdu svérázné.

Dnes se velmi řeší vyhoření nejen lékařů, ale i dalších profesí. Co pomáhalo vám?

Já jsem měl to štěstí, že jsem měl kompenzační mechanismy – kulturu, divadlo, hudbu a humor. To mě léta drželo nad vodou. Později jsem měl také velmi blízký vztah k profesoru Radkovi Ptáčkovi a vím, že jedním z jeho velkých témat byl právě syndrom vyhoření. On se tím systematicky zabýval, napsal k syndromu vyhoření řadu prací a vypracoval řadu studií, které prokazovaly, že jde o reálný problém.

Etika a komunikace v medicíně a spolupráce s profesorem Ptáčkem

Odchod profesora Ptáčka byl nečekaný a odhaduji, že pro vás skutečně těžký. Společně jste organizovali konference o etice a komunikaci. Jak vlastně tahle iniciativa vznikla?

Měl jsem k lékařské etice blízko už jako medik. Pokud jde o spolupráci s profesorem Ptáčkem, tak pokud se nemýlím, byl to doktor Milan Kubek, kdo mu doporučil, aby mě kontaktoval. Takto započala naše spolupráce. A postupně mezi námi vzniklo blízké přátelství. Profesor Ptáček si uvědomoval, že Achillovou patou našeho zdravotnictví je chování zdravotnického personálu, deficit empatie a problematická komunikace – pokud vůbec. A přišel s návrhem pořádat každoročně konferenci na různá témata v kontextu s etikou a komunikací v medicíně. Vše s cílem kultivovat a inspirovat lékařskou veřejnost.

Jak vaše spolupráce vypadala?

Patnáct let jsme spolu sedávali minimálně dvakrát týdně u mě doma nad texty. Pročítali jsme příspěvky, diskutovali o nich, rozhodovali, jestli je pustíme dál, nebo ne, a pak je předávali recenzentovi. Následovaly stránkové korektury, které byly neméně náročné na pozornost.

A pro mě to znamenalo obrovskou osobní zkušenost. S jeho odchodem jsem se dodnes úplně nevyrovnal. Ještě v pátek před osudným víkendem mi volal, že má nápad na jedinečný projekt a že by chtěl znát můj názor. Domlouvali jsme se, že se další týden sejdeme. A pak najednou přišla ta zpráva. Byl to šok. Pro všechny. Měl jsem ho velmi rád a vážil jsem si ho. A vděčím mu za mnohé, protože díky této spolupráci jsem se sám trvale vzdělával.

Afrika vás změní navždy, říká docent Bartůněk

Mimořádně pestrá kapitola vašeho života, ve které se prolíná medicína s dobrodružstvím, začala v roce 1968, kdy proběhla studentská Expedice Lambaréné. Jejím cílem bylo zprostředkovat a v určitém omezeném množství i přivézt humanitární pomoc nemocnici, kterou v Gabunu v Lambaréné založil roku 1913 profesor Albert Schweitzer. Cesta Tatrou 138 napříč 13 africkými státy začala 1. ledna 1968 a skončila 10. září téhož roku. Jak jste se vůbec k takové expedici dostal?

Nápad připravit expedici byl inspirován jedním rozhlasovým pořadem, z něhož vyplynulo, že proslulá Schweitzerova nemocnice je v personální i finanční nouzi. A já jsem si říkal: co můžeme jako studenti udělat? Snad jen pomáhat na místě. Přišel jsem s nápadem za spolužáky, kteří z něho byli nadšení. Pak jsem šel za vedoucím studijního oddělení, doktorem Dufkem, a ten mi řekl: „Na to zapomeňte. Tahle doba není zralá na to, aby studenti jezdili do Afriky na prázdninovou praxi. Buďte rád, že pojedete do Nymburka.“ To byla realita. Jenže nás neodradil.

Jak se z nápadu stala skutečná expedice?

Postupně jsem začal původní představu přetvářet v koncepci humanitární pomoci. To předpokládalo takovou personální strukturu výpravy, aby bylo možné zajistit náročnou cestu bez rizika debaklu. Postupně jsem oslovil svoje spolužáky či přátele, aby byly zastoupeny žádoucí obory. Expedice se nakonec zúčastnili Miloslav Topinka – tehdy student psychologie na filozofické fakultě UK, psycholog výpravy; Josef Vavroušek – absolvent fakulty strojního inženýrství ČVUT, navigátor a mechanik výpravy; Luboš Kropáček – absolvent filozofické fakulty UK, tlumočník výpravy, arabista se znalostmi reálií; Jiří Plaček – z lékařské fakulty UK, hlavní řidič a mechanik expedice; Klement Kunz – absolvent přírodovědecké fakulty UK, kuchař, zásobovatel; Jiří Stöhr – absolvent Filmové a televizní fakulty AMU, kameraman, fotograf; Petr Bárta – absolvent osvěty a novinářství na UK, zpravodaj výpravy; já Petr Bartůněk – student lékařské fakulty UK, iniciátor a organizátor, ale také lékař výpravy.
S konceptem projektu jsem oslovil rektora UK, profesora MUDr. Oldřicha Starého, DrSc., shodou okolností našeho profesora neurologie. Jeho reakce byla nečekaně příznivá a vstřícná.
Podal mi sadu podepsaných dopisních papírů s logem univerzity a řekl: „Sepište si potřebné žádosti.“ Díky tomu jsme mohli oslovit podniky jako Motokov, Koospol nebo Exico, obrovskou pomoc jsme získali i od Chirany a dalších. Celá příprava zabrala dva roky.

Samotná expedice trvala téměř deset měsíců. Zážitků je plná kniha, kterou jste o ní sepsal. Ale co to ve vás zanechalo osobně, vnitřně?

Projeli jsme velkou část Afriky a to, co jsme viděli, bylo pro nás šokující. Obrovská bída. Nemoci. Slepí trachomem. Leprózní pacienti, zmrzačení lidé bez končetin. Potkáte ženu, která jde několik kilometrů pro vodu každý den. Jedete krajinou, kde desítky kilometrů není nic, a najednou potkáte člověka, jenž přežívá v naprosto základních podmínkách. Tyto zážitky nelze obsáhnout popisem jedné určité události. To je celý komplex dojmů, pocitů. Směs zážitků, které vás poznamenají navždy. Každý z nás si z výpravy odnesl něco jiného, ale všechny nás zásadně ovlivnila.

Během expedice se poměry v naší zemi významně měnily. Jak probíhal návrat domů?

Základní pocit? Vracíte se do úplně jiné země. Odjížděli jsme 1. ledna 1968 a vraceli se v září, po okupaci. Když jsme dorazili v půlce ledna do Alexandrie, obdrželi jsme od našeho konzula české deníky a pochopili jsme, že se situace doma dramaticky mění.

Nelákalo vás tehdy zůstat venku?

To je otázka, kterou jsem si samozřejmě kladl. Ve Francii se k nám chovali neuvěřitelně vstřícně. Pomohli nám s ubytováním, starali se o nás a nabídli nám dokonce možnost zůstat a pokračovat ve studiu. Nám medikům byli ochotni uznat celé pětileté studium s tím, že bychom si jen doplnili jazyk a složili závěrečné zkoušky. To bylo mimořádné gesto. Takže ta možnost existovala.

A do toho se ještě přidalo setkání s vaší ženou…

Ale setkání bylo zásadně poznamenané velmi smutnou informací. Oznámila mi, že během mé nepřítomnosti zemřel můj otec. Měl náhlou příhodu břišní, operovali ho, ale nepřežil. Rodina mi to nechtěla hned sdělit, aby nenarušili průběh expedice.
Byli jsme tedy oba v Paříži a ano, rozhodování bylo nesnadné. Moje maminka mi dokonce po telefonu říkala, abychom zůstali, že pošle dítě přes Červený kříž, protože měla obavy z toho, co se doma bude dít. V Praze byl chaos, střílelo se, stavěly se barikády, byli první mrtví… Budoucnost byla více než nejistá. Ale nechtěli jsme nechat naše rodiče na všechno samotné, takže jsme se vrátili. A nelitovali jsme.

Jak život šel, stal jste se mimo jiné také lodním lékařem na lodi plující do Indie a strávil jste na ní celé čtyři měsíce. Máte za sebou potápěčsko-filmařskou Expedici Korál, kdy jste se v roce 1985 potápěl v Rudém moři. A od Kjúšú po Honšú jste v roce 2005 projel Japonsko jako lékař Symfonického orchestru hlavního města Prahy. Když se ohlédnete zpět, byla pestrost vašeho života výhodou?

Nesporně. Ale medicínu jsem měl vždy na prvním místě.