Novinky

Reakce prezidenta ČLK na výzvu jedenácti.
22.04.2020 | Další organizační složky / Tiskové oddělení

21. dubna byla zveřejněna tzv. výzva jedenácti. Vzhledem k tomu, že jsme byli tázáni redakcí G.cz na reakci, zde je odpověď prezidenta ČLK.

Původní výzvu naleznete zde:

https://cuni.cz/UK-6311.html?news=10013&locale=cz&fbclid=IwAR3TiCwCZKXfeb6vrS-pICRVUxPaSMJDFz2MY5poqRaOvVlyuNAM7DUtgdY

Zde je odpověď prezidenta ČLK:

   Jako prezident České lékařské komory považuji výzvu, mezi jejímiž signatáři není žádný skutečný odborník na danou problematiku – tedy epidemiolog nebo infekcionista, za nezodpovědnou. 

   Jen díky rychlému zavedení protiepidemických opatření se nám zatím podařilo zabránit katastrofě a udržet rychlost nárůstu nakažených v mezích, které naše chronicky podfinancované a personálně zdevastované zdravotnictví dokáže zvládat. 

   Takzvané „přirozené promořování“ populace nezvládli nikde na světě a neexistují žádné důkazy pro to, že právě my Češi bychom mohli být výjimkou. Evidované počty mrtvých ze zemí, kde nástup epidemie včas nezachytili, jsou alarmující: USA 45 000, Itálie 27 000, Španělsko 22 000, Francie 21 000, Velká Británie 17 000. 

   Covid-19 totiž není žádná „chřipka“. U seniorů nad osmdesát let se smrtnost pohybuje okolo dramatických 15 %. Umírají však i lidé mladí a zdaleka nejde jen o pacienty, kteří trpí nějakou další závažnou chorobou. Jediným pozitivem tak zůstává skutečnost, že děti v drtivé většině případů mají jen velmi lehký průběh onemocnění, či u nich infekce probíhá bez příznaků. O to nebezpečnější mohou být jako její přenašeči.

   Oblíbeným argumentem těch, kdo z nejrůznější důvodů potřebují současnou pandemii zlehčovat, jsou údajné tisíce lidí, které u nás každoročně zahubí chřipka. Z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) však vyplývá něco jiného. Chřipku každoročně prodělají statisíce pacientů, přičemž na ni zemře přibližně 200 nemocných a u dalších cca. 300 osob existuje souvislost příčiny úmrtí s chřipkou. Tedy žádné tisíce úmrtí na chřipku se u nás nekonají. 

   Z dostupných statistik vyplývá, že smrtnost na Covid-19 se pohybuje okolo 2,5%. Pokud by tedy v naší populaci, která nemá přirozenou imunitu, onemocněl milion osob, tedy pouhých 10 % lidí, pak bychom mohli očekávat cca. 25 000 mrtvých. Samozřejmě pouze za předpokladu, že by nedošlo k explozivnímu nárůstu počtu nemocných, který by zdravotnictví nestačilo zvládnout, v takové případě by nemocných začalo umírat více. Zahlcení zdravotnictví pacienty s Covid-19 by však mělo zároveň katastrofální důsledky pro ostatní nemocné, kteří by se se svými, třeba i závažnými diagnózami, do nemocnice vůbec nedostali. 

   Ze zemí, kde došlo, třeba jen k přechodnému, zhroucení zdravotního systému, totiž přichází čísla o smrtnosti mnohem vyšší: Itálie 12%, Velká Británie 9,5%, Španělsko 9%, Francie 9%, Belgie 7%. Naproti tomu Německo 1,3% a USA 2,5%. Příčiny takových rozdílů ve statistikách jsou v zásadě dvě. Jedna je spíše pozitivní a to skutečnost, že při nezvladatelném nárůstu počtu pacientů se nestíhá testovat, takže jsou vyšetřeni pouze pacienti s těžším průběhem a skutečný počet nakažených tedy zůstává vyšší. Druhá je však rozhodně negativní. Zahlcené nemocnice nemohou poskytovat péči všem a řada nemocných umře zbytečně jen proto, že pro ně není dostupný ventilátor nebo třeba i jen lůžko v nemocnici. Kolegové z Lombardie nebo Madridu zažili v uplynulých dnech „válečnou medicínu“, kdy se nemocným od určitého věku již v podstatě žádná péče neposkytovala. Něco takového přece zažít nechceme. 

   S postupujícím jarem stále více našich spoluobčanů podléhá falešné iluzi, že se vlastně nic neděje a že to nejhorší máme již za sebou. Obávám se, že to není pravda. Pro výraznější rozvolňování protiepidemických opatření nejsou zatím splněny základní podmínky. Počet prováděných testů zůstává velmi nízký a ani se neblíží slibovaným 20 000 vyšetřených za den. Takzvaná chytrá karanténa reálně nefunguje a nebyla zatím provedena ani populační studie, která by ukázala kolik procent populace se s infekcí setkalo a má tedy vytvořeny patřičné protilátky. Iluzorní zůstává i představa o jakési specifické izolaci starých a nemocných spoluobčanů. Kdo by se o ně staral, pokud by jejich příbuzní či ošetřovatelé byli nakažení? 

   Nastavená rovnováha je zkrátka zatím velmi křehká a jakýkoliv neuvážený krok může znamenat pád do propasti, ze které se budeme škrábat jen za cenu tisíců mrtvých. Už z psychologického hlediska by podle mého názoru měl být stav nouze prodloužen. V opačném případě se obávám, že lidé přestanou omezující opatření dodržovat, což by se nám mohlo šeredně vymstít.

MUDr. Milan Kubek